Týden s tancem: rozloučení s NANOHACH, balet v kině i v netradičních lekcích

Týden s tancem (3) od 16. do 22. ledna 2017. Loučení NANOHACH. Kam na balet do kina. Kde tanec a balet pomáhá.

 

Loučení NANOHACH

Tak na to přeci jen došlo, soubor NANOHACH se 14. ledna rozloučil s publikem posledním vystoupením. Pro uzavření dvanáctileté kapitoly svého společného působení si vybrali Studio Alta a připravili večer, který přinesl více optimismu než nostalgie. Na rozloučení si zvolili choreografii s příznačným názvem – Move on, která měla premiéru v listopadu 2014. Společné taneční ohlédnutí vytvořila tehdy pro Honzu Malíka, Leu Švejdovou a Martu Trpišovskou Veronika Švábová, Move on rámovalo deset let od vzniku inscenace Naměkko Naostro, kterou pro soubor choreografovala a režírovala a kterou se putování NANOHACH 2. února 2005 započalo.

Pro rozlučkovou reprízu se NANOHACH rozhodli shromáždit v maximální míře svou původní sestavu z prvních let existence souboru a vystoupit společně. S menšími peripetiemi a indispozicemi se to téměř povedlo, přímo na scéně se kromě premiérové trojky objevili Michal Záhora, Eliška Kašparová i kostýmní výtvarnice Mariana Novotná, členové souboru a absolventi Duncan centra (o jejich společných uměleckých kořenech si můžete přečíst v rozhovoru s Honzou Malíkem zde).

Nikoho snad nepřekvapilo, že představení bylo nabité energií až ke stropu Studia Alta a choreografie zapojením dalších performerů získala ještě více pohybové nadsázky chtěné i nechtěné. Bezprostřednost dodala vystoupení další rozměr a zaujetí různými nuancemi nechalo divákům zapomenout i na to, že se na tuto sestavu tanečníků dívají už úplně naposledy. Choreografie je hravou pohybovou hrou, v níž cesta, následování, vedení i souboj jako by ukazovaly v humorném odlesku vztahy, které bují tam, kde se několik výsostně tvůrčích osobností pravidelně dobírá ke společnému cíli. Některé pohybové sekvence jsou velmi prosté, ale to je záměr, jednak v jednoduchosti vynikne zápal a technická dovednost každého tanečníka, jednak divák lehce sleduje repetice a lépe porozumí vztahu tance a hudební koláže, jež je rozmanitá, čerpá z klasické i soudobé hudby, nechybí v ní Bedřich Smetana ani šoky z elektrické kytary modifikované ekvalizérem.

Souboj Ley a Honzy o vítěznou hudební nahrávku i choreografii, honba za čokoládovým bonbónem, Michal Záhora zaklesnutý za nohy do pletence dívčích paží ve vychýlení ne nepodobném postoji mořské panny na trupu škuneru, hrátky se slovy a rytmem, ale i zklidnění a zvážnění, výskoky do nemožnosti a floorwork, do toho dort schovaný pod stolem, naražená záda a zakulacující se bříško budoucí maminky Ley Švejdové. Jen jsem doufala, že tanečníci přijdou s nějakým rafinovaným využitím pro šlehačku ve spreji, kterou Michal přinesl hned na začátku, ale ozdobili si s ní jen střed koláče. Přeci jen zachovávají důstojnost a dekorum až do poslední „opony“ (jakkoli v Altě žádná není).

Program ale choreografií Move on samozřejmě neskončil. V klidné večírkové atmosféře plynule přešel k módní přehlídce kostýmů, které charakterizují inscenace NANOHACH od prvního do posledního počinu. Nešlo samozřejmě o tradiční pojetí, ale o jakýsi průřez repertoárem s kratičkými ukázkami choreografií, pohybových pasáží, nejtypičtějších pro tu nebo onu inscenaci, i s příslušným hudebním doprovodem. Jen málokdy se v inscenacích NANOHACH tančilo v úplném „civilu“, stylizaci oděvů nebo tvorbu nových kostýmů si téměř ve všech případech brala na starost právě Mariana Novotná, s citem, vkusem a smyslem pro pohyb tančícího těla, které nechce být omezováno. Do tohoto defilé se zapojili i někteří další tanečníci, kteří v choreografiích tančili nebo s NANOHACH spolupracovali, jako Dora Hoštová, Anna Caunerová, Michal Vodenka, Palo Kršiak, Daniel Raček, Martina Hajdyla Lacová a další. Vystoupení se tak podobalo i jakémusi rodinnému setkání, spíš narozeninové oslavě než rozlučce. Jen je zvláštní, že kromě těch, kteří se s NANOHACH přímo účastnili jejich projektů nebo s nimi spolupracují, se vlastně mezi návštěvníky nikdo z dalších kolegů choreografů a tanečníků neobjevil. Ale doba je už taková, že každý s vypětím sil zdolává vlastní projekty a povinnosti a na další společenské události a setkávání už pak ty síly nezbývají.

Programovou tečkou za celým večerem byl krátký film Evženie Brabcové 12 roků NANOHACH, který na pozadí události jednoho dne – instalace výstavy plakátů NANOHACH v Altě – připomněl retrospektivou videoukázek z repertoáru souboru ještě více a podrobněji, kterými to projekty obohatili v průběhu let český tanec. Každá inscenace byla originál, který v jejich interpretaci posunoval a atakoval hranice vnímání pohybu i sebe sama, žádné „provozní“ představení nebo snad zajetí do známých kolejí. V tom byla nesporná výhoda spolupráce s různými choreografy, kteří nedovolili souboru ustrnout a probouzeli i jejich vlastní tvůrčí invenci, takže díla z choreografické dílny členů NANOHACH byla stejnou uměleckou výzvou jako práce zahraničních hostů. Tvorba NANOHACH by si ovšem zasloužila řádný filmový dokument, tohle byla malá pocta a přání do dalších sólových let, ale obrovská práce, kterou soubor na české taneční scéně odvedl, by si skutečně zasloužila rozpočet a mainstreamové publikum. Co bychom si povídali, zasloužilo by si to u nás více souborů (kdekdo už oslavil nebo slaví desetileté výročí), ale současný tanec ještě stále není dostatečně v „kurzu“, aby se lákavostí vyrovnal námětům některého z x-tých časosběrných dokumentů Martina Kubaly z baletního prostředí.

Nebudeme patetičtí ani zbytečně vážní. NANOHACH se s publikem rozloučili na veselé notě a tak se s nimi můžeme rozloučit i my. Nějaká vážná evaluace slovem, písmem nebo obrazem snad časem také vykrystalizuje. NANOHACH si k rozchodu nadělili také sborník mapující jejich tvorbu, takže máme alespoň něco na památku. Teď bude nejlepší popřát hodně štěstí do dalších a dalších projektů, protože tyto tvůrčí osobnosti určitě nevydrží dlouho mlčet.

***

Kam na balet do kina

V Praze a nejen tam určitě 22. ledna na Spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského a Yurije Grigoroviche. Balet Velkého divadla v Moskvě bude vysílat živě do Pražského kina Lucerna v 16.45 našeho času. Inscenace je na repertoáru v novém nastudování od roku 2011. Tehdy se Spící krasavicí otevíralo Velké divadlo po rekonstrukci a premiéru tančila Svetlana Zakharova s Davidem Hallbergem. 22. ledna princeznu Auroru tančí Olga Smirnova a prince Desiré Semyon Chudin, Šeříkovou vílu Yulia Stepanova.

Historická vsuvka z českého prostředí:
Nesmrtelný balet na motivy pohádky Charlese Perraulta měl světovou premiéru 15. ledna 1890 (všechno nejlepší k narozeninám!). V Národním divadle se poprvé objevil 9. července 1924 jako poslední z Čajkovského baletů, s Jelizavetou Nikolskou v roli Aurory. Ačkoli dnes toto Čajkovského dílo představuje jeden z nejkrásnějších a nejhranějších baletů a při novém nastudování již nikdo neanalyzuje hudební dílo samotné, ale způsob, jakým ten či onen režisér škrtá a přeskupuje jednotlivá čísla, tehdy na něj zdaleka nebylo pohlíženo jako na absolutní klenot a na Čajkovského jako na geniálního klasika baletní hudby. Recenzent deníku Venkov, který se dle dobového zvyku podepisoval pouze iniciálou V. Z. (kdyby jen v meziválečné době tušili, jak nám tím zkomplikují práci!), napsal dva dny po premiéře toto:

„Ne, že by jeho balet byl hudebně bezcenný. Naopak, je v něm množství originálních myšlenek hudebních, a na instrumentaci je patrno, že ji pracoval velký umělec. Ale není to vůbec hudba divadelní, není to hudba, jež by chtěla obrážeti či zvedati scénické dění, nebo jež by vyžadovala mimického doplňku. Je to řada absolutně hudebních čísel, volně k sobě řaděných, která právě nedostatkem plánu a svým značným počtem unavují a z nichž aspoň část může býti zachráněna ve formě koncertní suity. Jest příznačno pro tuto partituru, že právě momenty dějově vrcholné, jako zranění princeznino či procitnutí začarovaného královského dvora, jsou hudebně nejplošší. Zkrátka, jest až příliš zřejmo, že tu Čajkovskij pracoval podle direktivy a vkusu choreografa carské zpěvohry, jenž si prostě předepsal tolik a tolik adagií, variací a jiných typických baletních útvarů. Aby nepřiléhavost této hudby k ději byla ještě nápadnější, o to se přičinilo provedení na Národním divadle. Třeba hudba Čajkovského není výrazná dějově, mohlo se z ní rytmicko-plasticky vytěžiti přece jen dosti, kdyby se jí byla režie dala inspirovati.“
(V.Z.: „Spící krasavice“. Čajkovského balet., Venkov, 11. 7. 1924, s. 3)

Následuje zdrcující kritika choreografického řešení baletu, který tehdy nastudoval Remislav Remislavský.

Přenést v čase se nemůžeme, a tak už nepoznáme, do jaké míry byla kritika oprávněná. Po hudební stránce se ale Spící krasavice stala legendou, jejíž působivost dnes již nikdo nezpochybňuje (jakkoli je zajímavé a poučné se občas konfrontovat s dobovým tiskem a uvědomit si, že nedotknutelná aura neobklopovala klasiky odjakživa).

Kam na Spící krasavici 22. ledna vyrazit: Praha – Kino Lucerna, Ostrava – Dům kultury, Semily – Kino Jitřenka, Kopřivnice – Kino Puls, Náchod – Kino Vesmír, Louny – Kino Svět, Liptovský Mikuláš (Slovensko) – Gacinema. Během února a března se bude v některých regionálních kinech vysílat balet také ze záznamu.
***

Kde tanec a balet pomáhá

Terapeutická funkce tance je dobře známá věc, pohyb je snad tím nejsvobodnějším vyjádřením, kterým může člověk nechat plynout svou osobnost, a tím nejlepším médiem, které nás dokáže unášet tak daleko, kam chceme a potřebujeme. Uvědomují si to i v mnoha divadlech, kde dávají tanci a baletu šanci pomáhat lidem v jejich těžkých chvílích. Pocit svobody, volnosti a mizejících překážek může dát jen tanec.

V Brazílii existuje například jediná baletní škola s vlastní company, která se věnuje práci s nevidomými tanečníky a s tanečníky s poruchami zraku. Nejde jen o kurzy, ale o celé studium tance a tvorbu choreografií a představení. Fernanda Bianchini Ballet Company dává šanci mnoha dětem a mladým lidem, aby si mohli splnit svůj sen a postavit se na jeviště. O škole už byl natočen krátký dokument a další by měl vzniknout díky loňské úspěšné kampani na Kickstarteru.

I když ne celá škola nebo company, kurzy tance pro nevidomé nejsou až taková výjimka, v Londýně existuje například kurz Monday Mornig classes pro nevidomé a slabozraké přímo pod záštitou Royal Ballet.

Na další pozoruhodný kurz upozornil před pár týdny britský The Guardian. Baletní skupina BalletBoyz v Kingstonu (oblast vnějšího Londýna) nabízí každý týden kurz tance pro pacienty postižené Parkinsonovou chorobou. Zájem je tak velký, že se už otevřela další lekce. Účast na lekcích a umělecká činnost tak pomáhá nemocným zapomenout na jejich potíže, ale má i skutečně terapeutické účinky, tanec pomáhá zlepšovat hybnost pohybového aparátu a vliv na psychiku je samozřejmě k nezaplacení. Hodiny vedou členové souboru. Podobná iniciativa vznikla třeba v Torontu, kde existuje taneční studio Dancing with Parkinson’s , které vytvořilo speciální výukový program, pořádá lekce pro postižené Parkinsonovou chorobou na několika místech ve městě a jeho činnost se dál rozšiřuje. A nejde o ojedinělý fenomén, další iniciativu najdete ve Spojených státech v New Yorku v Brooklynu , nebo také v Austrálii .

Tyhle příklady určitě nepustíme ze zřetele a v budoucnu vám přiblížíme, jak podobné lekce fungují, co tanečníky a pedagogy motivuje a jaké to oběma stranám přináší výsledky.