V Týdnu s tancem za Novou generací. A k tomu další novinky z domova i zahraničí

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (48) – od 27. listopadu do 3. prosince 2017. V dnešním vydání najdete: Nová generace se představuje. Co se chystá v současném tanci – Dana Pala a premiéra La Mar. Divadlo Archa připravuje další výjezd do Drážďan. Ze zahraničí – Pozitivní příklad. Rozloučení s pravou rukou Agnes de Mille.
Divadlo Disk (zdroj divadlodisk.cz)

Nová generace se představuje
Alespoň poslední večer Festivalu Nová generace, který představil taneční umění mladých tvůrců napříč vysokými školami z Česka, Slovenska a Polska, jsme stihli navštívit, a to v Divadle Disk 26. listopadu. Představila se tu československá reprezentace Vysoké školy múzických umění, Duncan Centra a HAMU. Je skutečně pozoruhodné, jak se do rukopisu mladých choreografů někdy vklíní celý duch školy, kterou studují. V rámci jednoho večera jsme měli možnost sledovat i jakousi genezi tvorby od etudy po divadelní kus, tak trochu symbolickou cestu tanečníka i choreografa k vlastní nezávislé tvorbě.

Pojďme se tedy podívat, s čím začínající, ale i zkušení tvůrci přicházejí. Večer otevřelo sólo mladého slovenského choreografa Jozefa Vaľo, který studuje na Katedře taneční tvorby Vysoké školy múzických umění a již je například členem Tanečního divadla Bralen. Ve svém výstupu Úprimne stratený zkoumá vliv psychického tlaku na fyzický projev a zkouší přetavovat zvnějšku dopadající emoce v pohyb. Nervózní přerývaný pohyb těla spuštěného na všechny čtyři evokuje pohyb spíše zvířecí, tvora zahnaného do kouta. Zvukovou kulisou je zprvu neurčité, nedefinované škrábání, pro vytvoření atmosféry znejistění a nepohodlí. Tanečník nechává své tělo v tenzi, v křeči po celou dobu svého výstupu, je to pohybová studie rozhodovací paralýzy, dráhy pohybu nevedou k žádným cílům, prostor omezuje i jednoduchým nasvícením pruhem světla paralelně s linií hlediště, lapený tvor stíhaný postupně hlasy, které jej sice chválí a vyzdvihují kvality, ale působí přesto tísnivým a omezujícím dojmem. Je to obraz možná spíše terapeutický než ryze umělecký.

S dalšími choreografiemi se představily absolventky Duncan Centra. Jitka Čechová rovněž se sólem, které sama tančila, pojmenovaným podle písně, jež jej podbarvuje, Frankie Teardrop. Jde o píseň v populární hudbě poměrně proslulou, pochází z roku 1977 z dílny skupiny Suicide, hybrid psychedelického rocku se schválně nesrozumitelnou dikcí a uši drásajícími výkřiky, balada o mladém dělníkovi, který není schopen uživit svou rodinu, takže zastřelí ženu, děti i sebe. Píseň je podložena rychlou rytmickou linkou, která ubíhá jako zrychlený tep srdce, a tak je také ideálním zvukovým prostředkem k navození atmosféry potlačené zběsilosti a nervozity.

Choreografie je v první části založená na civilní chůzi, posléze se rozvíjí i do prostoru, práce se zemí, autorka dodává rozmáchlá gesta a zachovává strukturu založenou na opakování sekvencí, trochu jako v kompozici minimalismu. Dynamika pohybu se zvyšuje, graduje a s tím, jak sleduje i text, pak opět s motivem smrti a zbraně zpomaluje. Explicitní gesto naznačující zbraň nevadí, tanečnice zdařile hraje s pomocí techniky floor work střelbu i útěk v převalech z jedné strany scény na druhou a zpomalený pohyb v závěru dodává výjevu na dramatičnosti. Temnotu výjevu podporuje i červené světlo. Zcela zbytečný je ale epilog, ve kterém se již v naprosté tmě objevuje jen její tvář a ruka s nožem ve světle baterky. Není třeba dalšího motivu šílenství k již zcela uzavřené dějové lince.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat