Výtečná Anja Kampe jako Šostakovičova Lady Macbeth v Mnichově

Jen stručně připomeňme pozornému čtenáři: libreto opery bylo napsáno na motivy stejnojmenné novely Nikolaje Leskova (1865) – na rozdíl od literární předlohy (ve které dokonce dojde k trojnásobné vraždě) Šostakovič a jeho spolupracovník při tvorbě libreta Alexander G. Preis chápou hlavní ženskou postavu nikoliv jako prostoduchou vesničanku, která zabíjí lidi jako kuřata, ale jako oběť, která si prostřednictvím svých zločinů hledá své místo na slunci. Druhá verze opery (z roku 1963) vypouští některá retardující místa v ději, původní hudební předlohu zjemňuje, v některých místech je text retušován, aby mohlo být dílo opětovně přijato oficiální ruskou politickou a kulturní nomenklaturou.

První mnichovské uvedení Izmajlovny (to jest ve druhé verzi) zaznělo v roce 1973 v německém překladu v Theater am Gärtnerplatz, současné nové provedení v bavorském Národním divadle 28. listopadu 2016 vychází z první skladatelovy verze.

O scénické nastudování opery se postaral nestor mezi operními režiséry, jednaosmdesátiletý Harry Kupfer. Harry Kupfer má na kontě stovky inscenací, v poslední době rozhodně zaujal jeho dokonalý Růžový kavalír Richarda Strausse (Salcburk 2013, reprízováno též 2014 – výběr z recenzí v zahraničním tisku a naši recenzi najdete zde a zde). Podobně jako v Růžovém kavalírovi nová inscenace Šostakovičovy opery využívá velkoplošné videoprojekce (Thomas Reimer), které ihned po zvednutí opony pomáhají účinně navodit požadovanou divadelní atmosféru konkrétního jednání.

Harry Kupfer příběh Katěriny Izmajlovny zásadním způsobem nepřevrací, důsledně vychází z hudby a jako ostřílený divadelník a praktik pečlivě rozehrává vztahy mezi jednotlivými postavami na jevišti.  V jeho poměrně tradičním pojetí (v tomto nejlepším slova smyslu) je Katěrina především obětí obrovské mašinerie poměrů v carském Rusku, její snaha vymanit se z mužského světa, který ji ovládá, a její nenasytná touha po svobodě z ní udělají vražednici. Režie silně zdůrazňuje opakované momenty sebezpytování, svědomí a strachu z toho, co přijde, až se oba zločiny prozradí. V inscenaci jsou dobře patrné pocity počáteční frustrace, ponižování hlavní hrdinky, její osamělost a znuděnost a později chvíle jejího špatného svědomí. Poněkud málo vášnivě až vlažně působí některé dramatické vrcholy partitury: znásilnění Axiňji, okamžiky milostného vzplanutí Katěriny a Sergeje či akt lynčování Sergeje poté, co byl přistižen jejím tchánem při opouštění její ložnice.

Dnešní operní divák už je zvyklý na hodně odvážné scény (bohužel občas samoúčelné), nahota a orgie či jiný způsob předvádění náznaků sexuálních praktik na jevišti není v současné době nic neobvyklého: a proto může zarážet poměrně cudný přístup Harryho Kupfera ke zpodobnění těchto scén zrovna v operním díle, kde chtíč, žádostivost a touha po fyzickém kontaktu má rozhodující roli a jednotlivé fáze sexuální extáze i jejího uvolnění jsou přímo vepsány do partitury.

Volbu první verze skladatelovy zpěvohry podtrhuje režisérova koncepce prostředí syrovosti, ošklivosti a uzavřenosti, ve kterém se Katěrina nachází (výborná funkční scéna Hans Schavernoch a kostýmy Yan Tax). Teprve ve čtvrtém aktu na Sibiři sevřenost prostředí ustoupí, Katěrina se necítí býti svázána, je svým způsobem volná; sice je vězenkyní – ale zbavila se nenáviděného prostředí tchánova statku; je „svobodná“ a má zatím po svém boku milovaného muže – ale jen do chvíle, než ji tento zradí, v tu chvíli se jí hroutí všechny hodnoty, pro které mělo smysl žít, a ona se dobrovolně rozhoduje pro smrt.

Titulní roli Katěriny Izmailovny poprvé ztvárnila strhujícím způsobem německá sopranistka Anja Kampe. V její osobě se personifikovala téměř ideální Šostakovičova hrdinka, Anja Kampe dobře vypadá, zvládá bez problémů nástrahy cizího jazyka, můžeme jí věřit každý pohyb a gesto na jevišti a k tomu výborně zpívá. V souladu s režijní koncepcí divák její postavou vražednice nikdy neopovrhuje, naopak s ní má soucit a hluboce s ní prožívá vše, čím ona prochází.

Hlavní mužská roli Sergeje byla svěřena ukrajinskému tenoristovi, Mishovi Didykovi, který tento náročný part již předvedl mimo jiné v produkci Vídeňské státní opery v roce 2011 (za dirigentským pultem tehdy stál Ingo Metzmacher). Didyk zpívá roli zažitým způsobem zkušeného pěvce, jeho postavě by možná slušelo ještě více živočišnosti – z jeho ztvárnění máme trochu pocit unavenosti životem.

Roli první Katěrininy oběti, Borise Timofejeviče Ismajlova, spolehlivě, ale nijak brilantně zazpíval ukrajinský basista, dřívější slavný představitel Borise Godunova, Anatoli Kotscherga, u kterého ovšem byla ohlášena zdravotní indispozice. Jeho kašírované bičování Sergeje ve druhém dějství bylo spíše úsměvné, než aby budilo děs v divákových očích.

I ty nejmenší postavy opery byly velmi dobře zahrány a zazpívány, jak tomu bývá v Národním divadle v Mnichově dobrým zvykem. Na závěr nutno podotknout, že hlavní absolutorium večera si odnesl mimořádný výkon orchestru opery pod vedením jeho šéfdirigenta, Kirilla Petrenka. Petrenko interpretuje partituru neobyčejně jemně, plasticky, téměř nepřekrývá zpěváky, momenty mrazivého poloticha střídají velké dramatické výbuchy orchestru.

Hodnocení autora recenze:
hudební provedení – 80%
režijní a scénické provedení – 75%

Dmitrij Šostakovič:
Lady Macbeth von Mzensk
Hudební nastudování, dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Sbormistr: Sören Eckhoff
Světla: Jürgen Hoffmann
Video: Thomas Reimer
Dramaturgie: Malte Krasting
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 28. listopadu 2016 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 11. 12. 2016)

Boris Timofejewitsch Ismailow – Anatoli Kotscherga
Sinowi Borissowitsch Ismailow – Sergey Skorokhodov
Katerina Lwowna Ismailowa – Anja Kampe
Sergej – Misha Didyk
Axinja – Heike Grötzinger
Schäbiger – Kevin Conners
Verwalter – Christian Rieger
Hausknecht – Sean Michael Plumb
Mühlenarbeiter – Milan Siljanov
Pope – Goran Jurić
Polizeichef – Alexander Tsymbalyuk
Polizist – Kristof Klorek
Lehrer – Dean Power
Sergeant – Peter Lobert
Wächter – Igor Tsarkov
Sonjetka – Anna Lapkovskaja
Alter Zwangsarbeiter – Alexander Tsymbalyuk
Zwangsarbeiterin – Selene Zanetti

www.staatsoper.de