Z archivu: Vlastimil Harapes

  1. 1
  2. 2

V našem volném cyklu, v němž vybíráme z archivů let méně i více vzdálených, jsme tentokrát sáhli do poloviny sedmdesátých let minulého století, a to po tehdy zveřejněném portrétu sólisty Baletu Národního divadla Vlastimila Harapese. V roce, kdy mu bylo rovných třicet a kdy mu byl udělen titul zasloužilého umělce. Příležitostí k tomuto ohlédnutí je i Cena Thálie za celoživotní mistrovství, kterou někdejší přední československý tanečník a polistopadový šéf Baletu ND nedávno převzal.

***

Zajatec dřiny a krásy
Je deset hodin dopoledne a ve zkušebním sále Smetanova divadla začíná denní příprava sólistů baletu naší přední scény. Přišli sem zahaleni do plášťů, trik a tlustých trikotů (pro tanečníka je teplo životní podmínkou), teď stojí u tyčí a rozcvičují se. Jak odkládají šály a plédy, vylupují se z kukel původně neforemných jako ladní motýli.

Vlastimil Harapes cvičí soustředěně, poctivě. Tohle není prázdné týrání těla a svalů. Profesionálně ovládat své tělo, navíc plasticky a muzikálně, to je pro něj dávno samozřejmé. V této fázi už musí být i opakování klasických baletních prvků tvorbou a on není z nenáročných.

Kdysi hrál na housle a klavír, chodil na pohybovou výchovu do Lidové školy umění. S rodiči a sestrami hrával ochotnické divadlo. A snad právě tady, v tehdejším dětském zaujetí je zárodek jeho bezpečného hudebního i dramatického cítění, jeho schopnost rozkrýval psychologii ztvárňovaných postav. A také nemilosrdně osekávat obliny a ornamenty líbivé podbízivosti, strhávat pozlátka, jít důsledně po svém, mimo cestičky, které vyšlapala „nejlepší tradice“. Těžit pouze v hloubkách nejhlubších. V době, kdy byl žákem pražské konzervatoře, vytvářel také různé role ve filmech; nejvýznamnější z nich byl Kristián ve Vláčilově Markétě Lazarové. Není tedy divu, že svého času ho přitahovalo herectví. Pak měl ještě jedno životní štěstí: při studijním pobytu v Sovětském svazu zastihl vynikajícího člověka a znamenitého pedagoga, Alexandra I. Puškina. To všechno však patří k počátkům.

Deset let je členem Národního divadla. Deset let přeměny dřiny na krásu. Vybral si povolání, při němž je tvorba krásy povinností, příkazem: vytvářej krásu ber kde ber, zdroje si objev sám, tvoř z prchavého mnohé, z nemožného samozřejmé a bez ohledu na momentální dispozice, veď ten nejtvrdší souboj s nepoddajnou hmotou těla, aby bylo schopno odrazit nejjemnější hnutí duše. Nedbej, že na jevišti se každý gram líčidla či kostýmu promění v cent, nedbej, že dřeš hůř než horník v podpovrchovém dole – s tím rozdílem, že na jevišti neexistuje oddech, tvoř s úsměvem na rtech, i když máš pocit, že se ti každým okamžikem musí rozskočit plíce…

Přijal úděl zvládnout lehkost měsíčního paprsku i tíhu galéry. Zvolil si úděl nejtěžší z nejtěžších: být dokonalý.

– Ale proč? Pro pocit uspokojení? –

– Příliš namáhavé sebeuspokojení, věru – a ve století pohodlí! –

Cvičební úbor je prosáklý potem, opakují se pokyny pedagožky, únava nemilosrdně doráží, rytmus klavíru je neúprosný: – „Battement – jetté – vpřed a stranou – vzad a stranou – raz a dva – ostře vypni nárt…“ Ta stařičká abeceda je dávno hotovým základem. Nyní je nutné z každého klasického zaříkadla přetvářet materiál pro současný dramatický projev – vždyť každé z těch písmenek může mít nespočetnou řadu nuancí a výslednic.

Jeho tvář je pobledlá, prohloubená vnitřním napětím. Teď se zahleděl na konečky prstů tančící ruky. Ruky, která připomíná gesto Michelangelova Stvořitele.

Je konec tréninku. Ještě zaklaunuje. Přetančí přes sál perfektní, úsečně komickou parodii na vlastní volnou sestavu, kterou před chvílí uzavíral cvičení. Je to odreagování únavy, uvolnění po dlouhém a maximálním pracovním vypětí… Právě zavtipkoval s vlastní dokonalostí.

„Třicetiletý chlapec,“ pomyslíte si. – „Mám jen deset let do důchodu,“ říká.A večer tančí svého Korzára před bezdechým hledištěm. Tančí milostné pas de deux s Martou Drottnerovou. Čaruje magií vnitřní síly. To nejsou jen vzrušující skokové metamorfózy na samé hranici lidských možností. To je příběh osobnosti, vedené svou vidinou a posedlé krvavým sluncem, horce zářícím kdesi uvnitř. To je výraz sevřené a zároveň nespoutané bytosti, to je výsostný obraz romantického titanismu. Do několikaminutového tanečního projevu se mu podařilo soustředit kvintesenci epochy.

Kde a v jakých hlubinách pramení schopnost, s níž tak neomylně určuje své hrdiny – Merkucia, Romea, Radúze, Fauna nebo Alberta z Giselle? Aby byl umělec schopen vytvořit tolik různých charakterů, aby se mohl důkladně „převléci“ do každého z nich, musí nejprve dokázat sám sebe doslova „svléci z kůže“, dobrat se sám v sobě toho nejskrytějšího, nejvnitřnějšího, projít přerodem, který nebývá nebolestivý. Co v takových chvílích pomáhá a odkud lze čerpat, odkud se vine ona nehmotná Ariadnina nitka inspirace?

– “ V hudbě je napsané všechno. Stačí jen číst,“ usmívá se Vlastimil Harapes. Ve své skromnosti zapomněl na jediné – a důležité – slůvko: umět. A on umí číst v hudbě. A nejen to: dokáže z její abstraktní tresti tkát konkrétní lidské příběhy, umí ji učinit viditelnou, umí ji obdařit nezaměnitelnou podobou svého talentu, inteligence a citu. Umí ií vdechnout živoucí duši.

Jsme opět ve cvičebním sále: právě zkouší s Martou Drottnerovou duet z posledního jednání Chačaturjanova Spartaka, scénu rozloučení vůdce vzbouřených otroků s Frýgií.

Na špičkách, vzepjatý, jediným rozvlněním paží uchopí prostor… Frýgie mu běží v ústrety. Na okamžik se jejich ruce políbí jako chvějiví ptáci v letu… Dialog milenců, plný touhy, vzdechů a zámlk. Dialog, při kterém se hledají a nalézají oči, paže i těla, a on praví: rozhodnutí – a ona: poddanství ze všech nejsladší … Pak mezi ně náhle vstoupí čas. Záře lásky potemní. Frýgie už vytušila blízkost Spartakova konce. Skloní se pod Jeho panující dlaň a její šíje – , – počne vyprávět o samotě němých zavzlyknutí…

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář