Zahajovací večer Divadla na Vídeňce

  1. 1
  2. 2

Premiéra se uskutečnila 16. října 1912 v Berlíně (herečka si vymínila kostým pierota a hudebníci s dirigentem Schönbergem byli skryti za jakousi španělskou stěnou) a podle svědectví Antona Weberna to prý byl obrovský úspěch. Ne tak ve Vídni, kde byl Pierrot lunaire ve stejném obsazení uveden 2. listopadu 1912 (kritiku Maxe Grafa si lze přečíst zde). A při prvním provedení v Praze 24. února 1913 (rovněž ve stejném obsazení) – den po Schönbergově triumfálním úspěchu při světové premiéře jeho Gurrelieder ve Vídni – vypukl dokonce skutečný skandál, „jaký pražský koncertní život nepamatuje,“ jak píše kritik německého listu Bohemia Felix Adler: „Všem příliš rozčileným je nutno nejprve připomenout, že Arnold Schönberg je vážný umělec, není to nikdo, kdo by si, jak se mnozí domnívají, dovoloval dělat na účet publika nepatřičné žerty. To, co naivnímu posluchači připadá jako žert, je pro autora trpce vážné, jsou to cesty do nové země hudby, hledání stezek, a nikdo není nucen jít hledat spolu, nesmí však odpírat úctu tomu, kdo se proto vzdá snadno dosažitelných vavřínů.“ V závěru Adler dodává: „Možná bylo na místě publikum upozornit, že vstupuje do sálu na ‚vlastní nebezpečí‘. A také by šlo oznámit, že básně Alberta Girauda nejsou pro ty, kterým jindy rádi zahrajeme nějaký Haydnův kvartet.“ Skladba byla nicméně dohrána do konce – navzdory dupání, syčení a cinkání klíči (tak tehdy publikum projevovalo svou nelibost), a nakonec, když se skladatel a dirigent v jedné osobě objevil ještě jednou na pódiu, byl „uvítán jásotem svých stoupenců. Bylo to morální vítězství, vítězství přátel pokroku a těch, kdo jsou ochotni namáhat si ducha. Vítězství všech těch, kteří jsou dost mladí na to, aby se nechali vést, a dost chytří, aby druhého aspoň nechali domluvit.“ Česká kritika byla rozpolcená – Václav Štěpán postrádal u Schönberga pozitivní postoj k životu a prohlásil, že česká hudba z toho, co přináší Schönbergova škola, do budoucna čerpat nemůže. Karel Stecker však hájil právo umělce na tvůrčí svobodu a byl pohoršen nad neslušností a nevychovaností přítomného publika, navíc vůči zahraničním hostům. „Schönbergova hudba jistě není každému snadno přístupná, jeho díla mohou vzbuzovat odpor, ale nikomu to nedává právo k výsměchu a inzultacím,“ napsal.

Schönberg při kompozici nejprve pomýšlel na doprovod třemi hráči, v průběhu práce však soubor rozšířil na osm nástrojů, obsluhovaných pěti instrumentalisty (klavír, flétna a piccola, klarinet a basklarinet, housle a viola, violoncello), přičemž obsazení doprovodu jednotlivých básní se mění. Umění členů Klangfora Wien se zde opět plně uplatnilo, ještě bravurněji než ve skladbě Stravinského. Je úžasné, kolik barev dokáže vytvořit tak málo nástrojů; jen by možná neškodilo přivřít víko klavíru, který občas narušoval dynamickou rovnováhu. Pokud jde o part sólistky, o Albertině Zehme podle Felixe Adlera víme, že „básně, jejichž intonace je přesně fixována v notách, deklamovala“, podle Maxe Grafa (viz výše zmíněnou kritiku) však „kňučela“. Schönbergův sprechgesang interpretují většinou zpěvačky, pro herečky není part obtížný samotným rozsahem, ale především rytmickou souhrou s instrumentálním doprovodem. V šedesátých letech byla považována za nedostižnou interpretku sopranistka Helga Pilarczyk, později Anja Silja, rovněž Jessye Norman měla Pierrota v repertoáru, na Pražském jaru 2006 jej výtečně interpretovala altistka Hilary Summers; osobně vím pouze o jediné nezpěvačce, která se nelehkého úlohu ujala, tou byla německá herečka Barbara Sukowa. Tentokrát to byla sopranistka Christine Schäfer. Nijak se nezdráhala zpívat tam, kde jí to partitura umožňovala, úseků pouze deklamovaných v jejím provedení mnoho nebylo, ovšem o to více se ukázalo, jaké má tato Schönbergova skladba melodické bohatství. Christine Schäfer působila křehce a Giraudovy symbolické verše měly v jejím podání atmosféru tajemna, jaká k nim patří. Jen by bývalo přece jen neškodilo využít titulkovacího zařízení.

Divadlo na Vídeňce bylo při zahajovacím koncertu vyprodáno. Jeden pár se sice zdvihl k odchodu již během Stravinského (dost bezohledně a bůhvíproč, zvuky jakéhosi manželského nedorozumění rušily ještě z chodby) a po přestávce zůstalo, pokud jsem si stačila všimnout, prázdné místo v řadě přede mnou, jinak jsem úbytek diváků nezaznamenala. Jak by asi byl navštíven podobně sestavený zahajovací večer divadelní sezóny u nás?

Eröffnungskonzert 2011-2012
Igor Stravinskij: L’histoire du Soldat
Arnold Schönberg: Pierrot lunaire
Dirigent: Michael Boder
Klangforum Wien
13.září 2011 Theater an der Wien Vídeň

Sopran – Christine Schäfer
Erzähler – Tobias Moretti
Soldat – Karl Markovics
Teufel – Michael Maertens

www.theater-wien.at

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Děkuji za podrobný a velice výstižný příspěvek. Jednalo se skutečně o neobyčejný koncert. O tom svědčil i zájem fotoreportérů a televize. Mezi návštěvníky se objevil i Bejun Mehta.

JE