Zápisník zmizelého po 100 letech: úspěšný fotograf, okouzlený romskou modelkou
Zápisník zmizelého oslavil sto let a Annelies Van Parys ho skladatelsky doplňuje
V roce 1916 vyšel v Lidových novinách (ve dvou pokračováních v nedělní příloze) jako anonymní text soubor milostných básní, jehož název se později ustálil jako Zápisník zmizelého. Ač se text všeobecně považoval za vyspělý básnický projev nadaného, ale neprofesionálního autodidakta, někteří literární historici již od počátku měli podezření, že jde o dílo některého renomovaného autora. Teprve v roce 1998 prokázal Jan Mikeska autorství moravského literáta Ozefa (Jozefa) Kaldy (1871–1921), mimo jiné také autora libreta k dětské zpěvohře Ogaři (1918–1919) Jaroslava Křičky.
Text již záhy po uveřejnění zaujal Leoše Janáčka, který v letech 1917–1919 zkomponoval písňový cyklus pro tenor, alt, tři sborové ženské hlasy a klavír.
Poslední verze písňového cyklu pak pochází z konce roku 1920. V dubnu následujícího roku byl cyklus koncertně premiérován a v roce 1943 byl Otou Zítkem a Václavem Sedláčkem připraven instrumentální doprovod a dílo scénicky vypraveno v Plzni. Vnitřní drama mladého Janíčka, podléhajícího vábení krásné Cikánky Zefky, pak zaujalo tvůrce i jiných operních a zejména studiových scén, kteří vytušili scénické možnosti předlohy a upravili původní ryze koncertní cyklus pro jeviště. Dělo se to různým způsobem s použitím nejrůznějších prostředků, třeba spojením s činoherními představiteli (nezřídka v příběhu inspirovaném Janáčkovými osobními osudy), baletním ztvárněním nebo nejrůznějším dublováním dvou hlavních a jediných postav příběhu bezbřehé milostné vášně. Přes adaptace díla pro televizní obrazovku (v letech 1969, 1979, 2003) stále ovšem převládají koncertní provedení.
Nyní se rozhodla belgická skladatelka Annelies Van Parys (narozena 1975) doplnit dílo o jakousi „ženskou“ odpověď.
Nápad vznikl na popud belgického režiséra Iva van Hovea a polského dramaturga i dramatika Krystiana Lady. Původní text byl doplněn výňatky z korespondence mezi Leošem Janáčkem a jeho mnohaletou přítelkyní Kamilou Stösslovou. Text doplněných částí je také v češtině. Obsahem doplněné části jsou reakce Zefky a tříhlasého ženského sboru, které dokazují nemožnost nerovného vztahu a tragédii nenaplněné lásky. Příběh je ale přenesen do současnosti a hlavním hrdinou je v současné inscenaci úspěšný fotograf, který je okouzlen romskou modelkou.
Adaptace po premiéře v Kaaitheater 11. března 2017 v Bruselu byla minulý měsíc uvedena v Rotterdamu a jedná se o koprodukční představení Muziektheater Transparant, kde je skladatelka rezidenční umělkyní, s dalšími scénami a festivaly (Toneelgroep Amsterdam, Klarafestival, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, Operadagen Rotterdam a Beijing Music Festival). Pěvci jsou britský tenorista Ed Lyon a francouzská mezzosopranistka Marie Hamard, jejich sestavu doplňuje uznávaný nizozemský herec Hugo Koolschijn. Českým přispěním k celému projektu je účast přední české klavíristky Lady Valešové, jejíž živé vystoupení je nedílnou součástí scénického dění během celého představení v délce jedné hodiny a patnácti minut. Autorem scény a světelného designu je Jan Versweyveld a současné civilní kostýmy vybrala belgická kostýmní výtvarnice An D’Huys.
I český divák měl možnost se seznámit s prvním operním dílem Annelies Van Parys, která s oblibou komponuje komorní i orchestrální skladby pro lidský hlas. Šlo o operu (či spíše musik-theater) inspirovanou Hitchcockovým filmem Okno do dvora a známým voyueristicko-fetišistickým anglickým snímkem Peeping Tom. Hudební dílo bylo záhy po světové premiéře uvedeno také v Plzni (5. července 2015) v jediném představení na našem území v rámci evropského festivalu současné opery a tento večer, byť časově neobsáhlý, patřil k nejnudnějším recenzním povinnostem v mém životě. Na to, jak dopadne toto „rozšíření“ Janáčkova geniálního díla, je třeba ještě počkat. Ale otázkou je, zda má smysl „vylepšovat“ dílo tak konzistentní a výrazově naléhavé, jako je právě Zápisník zmizelého.
Dekonstrukce Parsifala a redefinice Wagnerova kultu pro 21. století
Jonathan Meese svou výtvarně-režijní koncepcí Wagnerovy opery na letošních Wiener Festwochen vyvolal žádané furore mezi diváky a kritiky. Tento výtvarník mnoha uměleckých oborů ostatně s širokým spektrem ohlasů počítal a je to též součástí jeho umělecké taktiky. Jeho přepracování Wagnerova Parsifala (v hudební spolupráci s rakouským hudebním skladatelem Bernhardem Langem) pod názvem MONDPARSIFAL ALPHA 1-8 (mělo by se psát verzálkami na přání tvůrce) ovšem dekonstruovalo původní libreto (i hudbu) takovým způsobem, že to vyvolalo i velmi kritické ohlasy nejen z okruhu spolků Richarda Wagnera (tradičně dosti konzervativních), ale i některých renomovaných kritiků (Renate Wagner nebo Harald Lacina), jinak většinou velmi smířlivých k rozumně pojaté experimentální hudebně-dramatické tvorbě.
Velmi důkladně se režií zabýval i Dominik Trogner (pro server Oper in Wien), který volí smířlivější tón. Zřejmě hlavním problémem hodnocení je stálá „posvátnost“ ideologie Wagnerových textů konfrontovaná v Meeseho případě s ikonami a obrazy pop-kultury, často dosti nízké úrovně. V inscenaci totiž použil nejen výpůjčky třeba z klasického němého filmu Fritze Langa Nibelungové (též použité projekce), ale také odvolávky na brakovou literaturu nebo filmy odpočinkových žánrů, jako byla Vadimova Barbarella nebo filmová série Star Trek či anglický působivý horor The Wicker Man (česky uváděný jako Rituál nebo Proutěný muž, 1973). Meeseho režie, což je z velké části proud transformovaných vizuálních odkazů a kódů, tak zapadá do současného směru dekonstruktivního pojetí (jež souvisí se strukturalismem osmdesátých let dvacátého století), tedy rozbití původní struktury a přestavení elementů do jiných souvislostí a vztahů s ohledem na nový časoprostor a rozdílné ideje.
Milost v očích většiny kritiků nalezly výkony představitelů, jen obsazení Parsifala německým kontratenoristou Danielem Glogerem (který se převážně věnuje interpretaci současné hudby, ale také barokním kompozicím) některé recenzenty poněkud dráždilo, ale i to bylo součástí záměru nového výkladu tohoto hrdiny. Podezřele velmi málo se kritici vyjadřovali k dirigentskému výkonu Simone Young. V případě Meeseho produkce (vedle režie je autorem i návrhů scény a kostýmů) jde o typickou festivalovou událost na prestižním divadelním festivalu, který si může dovolit (a inscenace je zřejmě dosti nákladná) takovýto jednorázový projekt. Festival má svoje specifické publikum a na premiéře i na reprízách nechybělo mnoho příznivců Meeseho tvorby.
Zda se mu podařila odveta za zrušenou smlouvu s bayreuthským festivalem na inscenaci Parsifala na rok 2016, kdy jeho projekt byl vedením festivalu shledán příliš nákladným a nerealizovatelným, je otázka. Možná více napoví reakce publika a kritiků na Berliner Festspiele 2017 (koproducent celého projektu), pro které jsou ve stejném obsazení naplánována tři představení v Haus der Berliner Festspiele na 15., 16. a 18. října 2017. Přestavení trvá cca 200 minut a obsahuje dvě pauzy. Výběr z ohlasů v zahraničním tisku jsme již včera přinesli zde.
S touto inscenací a snahou o redefinici Wagnerova kultu pro současného diváka bude zřejmě souviset i další projekt, který ohlásilo Theater an der Wien (kde se konala premiéra Meeseho adaptace 4. června 2017) na sezonu 2017/2018, tedy přepracování Wagnerovy tetralogie do trilogie (Die Ring-Trilogie) s názvy jednotlivých večerů Hagen – Brünnhilde – Siegfried. Tuto novou koncepci připraví režisérka Tatjana Gürbaca, dramaturgyně a autorka textů Bettina Auer a dirigent Constantin Trinks, který právě v současnosti diriguje Lohengrina v pražském Národním divadle (naše recenze z obou premiér najdete zde a zde). Současná doba zároveň přeje na jedné straně rekonstrukcím původních režií Wolfganga i Wielanda Wagnera za posvěcení členů Wagnerova klanu a vedle toho se současně objevují produkce, jež zcela přestavují Wagnerova díla. Že by doba uměleckého kvasu…
Wim Wenders debutuje jako operní režisér
Slavného německého filmového tvůrce Wima Wenderse (narozen 1945), který je také úspěšným fotografem v oblasti krajinářské tvorby – zejména krajin zkoušených zásahy člověka, se konečně podařilo zlákat k vytvoření jeho první operní režie. Režisér nezapomenutelných snímků jak z éry „nového německého filmu“, tak pozdějších mezinárodních produkcí, jako byly filmy Nebe nad Berlínem, Paříž, Texas, Lisabonský příběh nebo Až na konec světa, byl již osloven vedením bayreuthského festivalu roku 2011 pro vytvoření režie Wagnerova Ringu pro rok 2013.
Po počátečních slibných jednáních byla možná spolupráce ukončena z důvodů neakceptování Wendersova požadavku zároveň zfilmovat celou tetralogii technikou 3D snímání. Vedení festivalu považovalo tento požadavek za finančně příliš náročný a konečný výsledek by příliš odváděl pozornost diváků od Wagnerova dramatu. V této technice pak Wim Wenders totiž právě v roce 2011 připravil poetický dokumentární snímek s názvem Pina, věnovaný umění choreografky Piny Bausch, která zemřela dva roky před uvedením snímku. Snímek zaznamenal velký ohlas nejen v artové síti kin, ale také mezi všemi milovníky tance.
24. června 2017 vstoupí na jeviště berlínské Staatsoper Wendersova inscenace Bizetovy opery Lovci perel. Dílo možná trochu konvenčního střihu, ale umožňující vybudovat efektní vizuální exotickou i přírodní atmosféru. Hudebně dílo připravuje Daniel Barenboim, místní Generalmusikdirektor, který je tak dalším světovým dirigentem, jenž pomáhá tento hudebně působivý operní opus uvést do běžného repertoáru, tak jak se to podařilo před několika lety v Metropolitní opeře i dalších světových divadlech, kdy dílo žilo polozapomenuté ve stínu Bizetovy Carmen.
S Wimem Wendersem na podobě inscenace spolupracuje také německý výtvarník David Regehr (narozen 1967), známý svou kresebnou a malířskou tvorbou (bez práce v ateliéru [!]), která vzniká přímo na mnoha lokacích naší planety. Zejména ho lákají pouště, okolí vulkánů nebo horské krajiny. Jako scénograf začal pracovat po roce 2000 zejména s největším berlínským divadlem pod širým nebem, takzvaným Monbijou-Theater ve stejnojmenném parku v centru této metropole. Kostýmy pak vytvoří divadelní a filmová návrhářka kostýmů Montserrat Casanova, která s Wendersem spolupracovala například na filmu Až na konec světa.
Obsazeny jsou současné přední hvězdy operního nebe. Ruská koloraturní sopranistka Olga Peretyatko (nyní již uváděná se složeným příjmením Peretyatko-Mariotti podle manžela, italského dirigenta Micheleho Mariottiho) bude zpívat cejlonskou kněžku Leilu. O její přízeň se budou ucházet tenorista narozený na Sardiníi Francesco Demuro (Nadir) a maďarsko-rumunský barytonista Gyula Orendt (Zurga), který je členem tohoto berlínského operního souboru od sezony 2013/2014. A nad Leilinou ctností (tedy v závěru opery poněkud neúspěšně) bude bdít německý basbarytonista Wolfgang Schöne (narozený roku 1940 [!]) v roli velekněze Nourabada. Do konce této sezony budou následovat ještě tři reprízy, které jsou již teď zcela vyprodány. Vzhledem k protahující se rekonstrukci původní budovy Staatsoper se stále hraje v budově Schiller-Theater.
Nahrávka týdne
Franz Schubert – Arias & Overtüres. Daniel Behle, tenor; L’Orfeo Barockorchester, dirigent Michi Gaigg. Deutsche Harmonia Mundi 5977641, 2016 (nahráno), uvedení na trh 2017 (1 CD). Německý lyrický tenorista (a také skladatel) Daniel Behle věnoval svůj další nahrávací projekt svému oblíbenému skladateli Franzu Schubertovi.
Ve výborně dramaturgicky připraveném výběru árií a předeher z oper tohoto romantika zaznívají typické ukázky romantické hudebně-dramatické tvorby, jež se inspirovala světem pohádky, rytířského historického prostředí a fantazie vůbec. Problémem Schubertovy veškeré scénické tvorby (snad s výjimkou doprovodné hudby k některým činohrám) je celková nedramatičnost kompozice, přestože dochované partitury (některé ve fragmentech) obsahují řadu jednotlivých krásných i působivých hudebních čísel. V nich se často okamžitě pozná skladatelské umění tohoto mistra písně. A právě takovéto vokální perly si Daniel Behle (narozen 1974) vybral pro tuto profilovou desku.
S velmi kultivovaným a krásným tónem, s typickým německým hlasovým vedením a dokonalou srozumitelností slova zde zaznívají árie a romance ze Schubertových oper a singspielů, jež se v minulých letech i přední světoví dirigenti pokoušeli vzkřísit v jevištním uvedení (Alfonso und Estrella, Fierabras nebo biblická oratorní opera Lazarus). Vedle nich ale posluchač nalezne nádherné ukázky z děl zcela neznámých (Die Zauberharfe, Claudine von Villa Bella, Adrast, Die Freunde von Salamanka, Das Zauberglöckchen).
Celkem CD obsahuje patnáct hudebních čísel (z toho tři předehry) a je jakousi emocionální antologií nejen Schubertova pocitového světa, sahajícího od melancholie snu přes marné toužení k oslavě mužského přátelství až k hrdinským tónům rytířského příběhu a okouzlení pohádkovým nebo cizokrajným prostředím. Daniel Behle, velmi inteligentní interpret, tak pokračuje v nahrávání Schubertových opusů. V roce 2010 nahrál cyklus Spanilá mlynářka (label Capriccio) a o pět let později vydal originálně pojaté dvojité CD se dvěma nahrávkami Schubertovy Zimní cesty pro label Sony, na kterém zaznívá tento cyklus nejprve v doprovodu klavírního tria a pak s doprovodem jen klavíru.
Daniel Behle, syn vynikající, byť poněkud nedoceněné německé mezzosopranistky Renaty Behle, která stejně jako třeba Christa Ludwig zpívala i vypjaté sopránové party (Leonore ve Fideliovi, hlavní role v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu, Isolda, Salome), získal právě u své matky prvotní hudební vzdělání. Společně také nahráli písňové CD Generation. Tenorista dnes již rozšířil svůj repertoár mozartovských rolí (Pamino, Belmonte, Don Ottavio, Ferrando, Titus, Idomeneo) i o role wagnerovské (Erik, Froh a David na letošním bayreuthském festivalu) a role z oper Richarda Strausse. Zároveň se pravidelně vrací k rolím barokního repertoáru (Händel).
Třeba také dodat, že s nádherným zvukem na schubertovském CD doprovází tenoristu soubor L’Orfeo Barockorchester na dobové nástroje pod vedením Michiho Gaigga. Stylovost a půvab tohoto recitálu zaujme každého milovníka písně i opery, kterému zároveň otevírá možnost poznat nejlepší stránky Schubertovy divadelní tvorby. Mimořádná nahrávka.
Operní humor
Slavný tenorista Enrico Caruso (1873–1921) se mnohokráte pobavil na účet svých kolegů. Při představení Pucciniho Bohémy v Metropolitní opeře chtěl poškádlit svoji častou kolegyni Geraldinu Farrar (1882–1967), vystupující v roli Mimi, a tak při započetí proslulé árie Che gelida manina (Jak chladná je ta ručka) strčil do dlaně udivené sopranistky kousek pečlivě ukrytého ledu.
Později se smíchem za kulisami vysvětloval, že tak chtěl dosáhnout správného realistického výrazu…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
