Zapomenuté knižní poklady. Miloš Pokora: Josef Páleníček

  1. 1
  2. 2

„Byli jsme vlastně první muzikanti, kteří navštívili Svaz po válce. Bylo to v zimě. Přiletěli jsme tam a pak při dalším pojíždění vlakem jsme poznali na vlastní oči, co pro tuto zemi znamenala válka. Celá města byla doslova srovnána se zemí, nádraží neexistovala, lidé ve vesničkách žili pod zemí, pod sněhem. Prostě, bylo to strašné. Zahájili jsme v Moskvě, a to koncertem v Malém sále konzervatoře, kde den před námi premiéroval David Oistrach poslední Prokofjevovu houslovou sonátu. Také při našem koncertě se sešli čelní představitelé moskevského hudebního života a právě před nimi jsme poprvé hráli Šostakovičovo klavírní trio e moll. Přijetí bylo velice srdečné a druhý den ráno v 8 hodin nám telefonovala naše kulturní atašé Jarmila Glazarová a tlumočila přání samotného Dmitrije Šostakoviče, jenž nemohl být koncertu přítomen, abychom jej navštívili. Byli jsme pozváni na desátou hodinu. Konečně jsme přijeli před dům a vešli do chodby, která byla celá oprýskaná a zašlá, jako vystřižená z italského neorealistického filmu. Za ní nás čekal Šostakovičův byt – miniaturní byteček, z jehož jednoho pokojíčku se ozýval pláč malého děťátka. Na zážitek, který nás čekal při uvedení do jeho pracovny, nikdy nezapomenu. Na zemi nějaké houně, jež měly reprezentovat koberec, klavír, na něm popelník, vlastně řada popelníků s nedopalky známých papiros, jedna skříň se skladatelovými partiturami a na zdi žádný obraz, jenom hřebem přibitý kus papíru, pomalovaný nějakou dětskou kresbou. A zde na nás čekal onen velmož ruské hudby. Když jsme se mu dívali do očí, tak měl člověk dojem, jako když se dívá skrze vás někam do strašlivé dálky, tam, kam dosáhne jenom on. Vyzval nás, abychom zasedli ke klavíru a zahráli jeho trio. Pak nám vyjádřil slova uznání, ale měl i připomínky…“

Cesta za Janáčkem:

„Kdysi – už je to dávno – jako osmiletý, devítiletý chlapec, slyšel jsem v Olomouci Janáčkovu Pastorkyni. Následující den jsem vyprávěl o svém zážitku učiteli klavíru Jaroslavu Svobodovi. Nikdy nezapomenu na jeho zasvěcené vyprávění, naplněné bezmezným obdivem k tomuto moravskému Mistru. Později, nejspíš na nějakém neveřejném vystoupení, jsem slyšel Rudu Firkušného hrát Po zarostlém chodníčku a v Praze symfonickou a operní tvorbu v monumentálním podání Václava Talicha. Tak nějak to u mne začalo, brzy mi bylo jasné, že jsem této hudbě přímo osudově propadl.

[…]

Studiem Janáčkova díla se zabývám dlouho, téměř čtyřicet let, a nemám pocit, že jsem s ním u konce. Cítím za každou jeho notou, jeho frází étos, a ten nemá konečna. Velmi mi pomohla jedna jeho kratičká věta. Zní prostě: Hudba, toť akord, pánové! Otevřela mi do té doby pro mne neznámý pohled na funkci melodiky. Obnažila mi zákonitost jejího zrodu. Tak jako Venuše, zrodivší se z mořské pěny, i ona se rodí u Janáčka (ale i u Beethovena a všech dalších) z vertikály, z akordu, z oné hlubiny složitého psýché člověka, z jeho potřeby tvořit, přetvářet život do nových forem.“

Autogram Josefa Páleníčka (zdroj commons.wikimedia.org/foto David Sedlecký)

Zájemce o další informace, postřehy a vzpomínky ze života a díla Josefa Páleníčka teď už odkážu na stránky stejnojmenné knihy Miloše Pokory. A pokud vlastníte potřebné technické vybavení, máte možnost si Páleníčkův klavír poslechnout na přiložené malé gramofonové desce.

 

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat