Čtvrtstoletí od úmrtí elegána mezi českými barytonisty

Osobnosti české opery 

Před čtvrtstoletím, dne 3. listopadu 1989, opustil tento svět Rudolf Jedlička, pěvecky disponovaný, inteligentní, vzdělaný pěvec, barytonista velké tónové kultivace, výborný v deklamaci zpívaného slova, narozen 22. ledna 1920. Byl jevištně atraktivní reprezentativním zjevem, vysokou, mužnou postavou, která byla nepřehlédnutelná. Významný sólista Opery Národního divadla, dokonce stálý host Staatsoper v Berlíně (1958 – 1980), kde dosáhnul až na titul Kammersänger der DDR, neboli východního Německa, kde čeští pěvci tehdy hojně a rádi hostovali (krom uměleckých podmínek zde byly lákavé možnosti finanční, třikrát vyšší, než v tehdejším Československu). Ale Rudolf Jedlička byl zván rovněž do Rakouska a Švýcarska (Staatsoper Wien v letech 1960 – 1964, ve Švýcarsku hostoval pravidelně na Mozartově festivalu v Interlakenu celou dekádu (1963 – 1973), získal zde cenu města – Zlatý klíč Interlakenu za interpretaci mozartovských rolí. Hostoval svého Mozarta též ve Francii.Méně zainteresovaní si ho pletli s Daliborem Jedličkou, což byl basista, vrstevník, oba Jedličkové byli ale oborově rozdílní. Rudolf Jedlička byl typický lyrický baryton neobyčejné kultivace, schopný dynamických hlasových modulací. V prostoru byl přirozeně nosný, charakterem tónu nikoliv tenorální, jak se píše v informacích na webu, ale tónově jen trochu otevřenější ve vokálech přechodových poloh, ne tak krytý, jak je obvyklé v neoitalské škole. Spíše kulatostí, řekl bych až kulantností tónů připomínající německé barytonové legendy, jako byli Heinrich Schlusnus nebo i Dietrich Fischer Dieskau. Proto víc tíhnul naturelem k rolím německé operní tvorby, než k opeře italské. Nebyl však ani jmenován národním umělcem, ani nezpíval Janáčkova Kudrjáše, jak se lze, žel, na webu také dočíst. Získal velmi dobré pozice v Berlíně ve Staatsoper, Staatsoper Wien zpíval pod taktovkami dirigentských legend, jako byli například Karl Böhm nebo Wolfgang Sawalisch.

Rudolf Jedlička maturoval na reálném gymnáziu v Čáslavi v roce 1939, což byla tehdy škola neobyčejně vysoké úrovně. Po osvobození studoval dokonce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a zároveň navštěvoval soukromé pražské pěvecké školy Fernanda Carpiho, Pavla Ludikara, Tina Pattiery. V roce 1945 nastoupil jako sólista v nově se formující Opeře 5. května, po roce však odešel do Ústí nad Labem, aby pomohl Josefu Bártlovi postavit zde soubor nového českého operního divadla. V místě dosud převážně německého obyvatelstva, které bylo ale podrobeno odsunu, probíhajícího v několika vlnách po válce. V Ústí setrval tři sezony. Mohl se zde etablovat v závažných barytonových rolích, jako byl Smetanův Kalina, Přemysl, Vladislav, ale i Čajkovského Oněgin, Dvořákův Bohuš i Rossiniho Figaro a Mozartův Don Giovanni, Jedličkova zvláště úspěšná partie! O čem se málo ví, jsou režisérské ambice Rudolfa Jedličky, které mohl v Ústí realizovat. Za inscenaci Halky Stanislava Moniuszka dokonce získal druhou cenu Divadelní žatvy (obdoba dnešní Thálie) v roce 1949.

Ačkoliv byl barytonový obor v Národním divadle v roce 1949 mimořádně obsazen (připomenu excelentního Václava Bednáře, Zdeňka Otavu, Teodora Šrubaře, Stanislava Muže, Josefa Heribana, Přemysla Kočího), byl Rudolf Jedlička po velkých výkonech v Ústí angažován. Možná bylo jeho angažmá zacíleno právě k premiéře Mozartova Dona Giovanniho v roce 1949, jehož alternoval tehdy s Přemyslem Kočím. Oba byli zjevem ideální představitelé této role, pro pozdější nahrávku scén z opery pro firmu Supraphon ale dostal přednost Přemysl Kočí. Pro kariéru Rudolfa Jedličky bylo charakteristické, že střídal první barytonové obory s druhými, ale i celou řadou epizodních figurek. A tak vedle Čajkovského Eugena Oněgina, hraběte Tomského, Mozartova Dona Giovanniho, Guglielma a Almavivy zpíval po boku famózního Václava Bednáře v české smetanovské tvorbě více druhooborového Budivoje, Mistra zednického, Radovana či Dvořákova Adolfa, jehož byl v Jakobínu velmi častým a skvělým představitelem. Ale dovedl udělat záležitost i z takových rolí, jakými jsou Marullo ve Verdiho Rigolettovi, Baron Douphal v Traviatě, Silvano v Maškarním plesu či Morales v Bizetově Carmen. Z větších rolí vzbudil pozornost jako imponující Francek v Burianově Maryši (1960), byl působivým, jevištně přirozeným Marcelem v Pucciniho Bohémě.Velmi zaujal v roli Faninala ve Straussově Růžovém kavalírovi ve skvělé premiéře Rudolfa Vašaty a Karla Jerneka roku 1964.  Přesvědčoval Mlynářem Novákovy opery Lucerna (kdo tenhle titul dnes vůbec zná?). Ačkoliv v prvních barytonových oborech Verdiho oper moc obsazován nebyl, pozoruhodně imponoval v inscenaci Dona Carlose Giuseppe Verdiho jako markýz Posa, představitelsky a herecky jedinečný spolu s Carlosem Ivo Žídka, který tuto roli vícekrát hostoval ve Staatsoper Wien. Občasné zvěsti o tom, jak pěvci nemohli tehdy hostovat v zahraničí, jsou mi trochu bizarní, zrovna Rudolf Jedlička byl v zahraničí víc než často. Dokonce mám u Rudolfa Jedličky pocit, že byl ceněn v zahraničí víc, než u nás, když se mohl přece jen soustředit na tvorbu Mozartovu a Straussovu, která zjevně byla ve světové tvorbě jeho parketou. Zejména Mozartův Don Giovanni, Almaviva, Guglielmo i Don Alfonso, slavili v německy mluvícím světě světě úspěch. Ale také ruská tvorba – Čajkovského noblesní Eugen Oněgin, ale i hrabě Tomskij v Pikové dámě – byla ve Staatsoper Berlín na Rudolfu Jedličkovi žádána.

Rudolf Jedlička byl mimořádný zjev a výborný herec. Umění jevištní charakterizace zdobilo řadu jeho výkonů. Ať to byl poručík Fjodor Dolochov v Prokofjevově díle Vojna a mír, výrazný Jochanaan ve Straussově Salome (titulní roli skvěle ztvárnila jeho druhá manželka, sopranistka Alena Míková, o níž jsem letos psal zde), ale také jeho Mistr zednický ve Smetanově Tajemství byl ostře řezanou realistickou figurkou. Mimicky výrazně dovedl zaujmout i drobnou postavou Kuligina v Janáčkově Káti Kabanové. Pro mne je nezapomenutelný jako don Ferdinand v Prokofjevových Zásnubách v klášteře (proč tohle vpravdě mistrovské dílo dvacátého století, jakých je málo, se dnes u nás nehraje?), imponoval mi rovněž jako Oblačný v inscenaci Výletů pana Broučka Leoše Janáčka v roce 1968, kde se poprvé představil legendární Beno Blachut ve velké charakterní roli. Obdivoval jsem pěvce v bezvadné interpretaci noblesního Jaroslava Pruse v Janáčkově Věci Makropulos. A nelze nezmínit jeho kreaci Vojcka Albana Berga, což byl pro pěvce úkol jistě nadmíru závažný, ale premiéru v roce 1959 jsem ještě, škoda, vidět nemohl. Jako Petrucciovi v Šebalinově Zkrocení zlé ženy jsem pěvci ba i opravdu věřil, při jeho impozantní mužné postavě, že dovedl se šarmem pořádně zkrotit ženskou tak živelného charakteru a smyslnosti, jakou mu byla mezzosopranistka Ivana Mixová v hlavní roli.Režijní ambice a hluboký vztah pěvce k ruské a sovětské hudbě se odráží mimo jiné již v jeho roli asistenta slavného sovětského režiséra Nikolaje Severjanoviče Dombrovského a jeho inscenace Musorgského Borise Godunova v Praze a Bratislavě roku 1954. Samostatnou Jedličkovou režií byla inscenace Eugena Oněgina roku 1959, jako asistent režie a následný režijní dozor se podílel v roce 1977 na Prokofjevově inscenaci opery Semjon Kotko. Uměl velmi dobře německy, francouzsky, italsky a rusky. V bohatém písňovém repertoáru miloval Rudolf Jedlička zejména romansy Sergeje Rachmaninova, které rád na svých komorních koncertech zařazoval do programu.

Rudolf Jedlička kraloval mezi našimi barytonisty svým atraktivním zjevem, vysokou postavou, při jeho objevení se na jevišti dámy ihned zaostřovaly svá kukátka, aby si jeho přitažlivou fyziognomii co nejvíce přiblížily.Patřil mezi uznávané a renomované pěvce, pravda, ne však zcela do barytonové extratřídy u nás, alespoň dle mého subjektivního vnímání. V konkurenci vývoje barytonového oboru třech poválečných dekád bylo moc těžké se plně prosadit v prvním oboru smetanovském, fibichovském, či italském. Proto je pohříchu méně zachycen v nahrávkách Supraphonu i rozhlasu. Za druhé byl Rudolf Jedlička oborově vyhraněný typ pěvce. Wolfgang Amadeus Mozart, ale i Richard Strauss byla jeho pěvecká i výrazově silná stylová parketa. Specializace v tomto směru tehdy de facto v Praze neexistovala. Tolik se ani zmínění autoři nehráli, aby se jimi dalo „uživit”, jako v německy mluvících zemích. Adjektivum mozartovský nemohl plně uplatnit ani takový Zdeněk Švehla, který spolu se stylově interpretovaným Mozartem Národnímu divadlu zajišťoval zároveň celý rozsáhlý italský první obor. Proto se Rudolf Jedlička tak dobře uplatňoval v zahraničí (Německá demokratická republika, Rakousko, Švýcarsko i Francie), až se vtírá dobré české přísloví, že doma není nikdo prorokem. Ovšem tento svůj obor doplňoval výtečně silnou interpretací moderní tvorby dvacátého století, v díle Janáčkově, Bergově, Prokofjevově, Novákově, Burianově, Martinů, Otakara Jeremiáše, či Eugena Suchoně. Ve výtečně vystavěných rolích moderní a soudobé operní tvorby vidím druhou významnou oborovou polohu umělce, ve které rovněž dostával zajímavé příležitosti v zahraničí.

Rudolf Jedlička zemřel 3. listopadu 1989, těsně před dalekosáhlou politickou změnou, které se již nedožil. Do penze byl odeslán vedením Národního divadla v pětašedesáti letech, zemřel ve svých devětašedesáti. Byl noblesním pracantem českého jeviště, pro které vytvořil neskutečné množství rozsáhlých i drobných úloh, vždy s typickou muzikalitou, vždy s jevištní inteligencí, pěveckou elegancí a hereckou opravdovostí.