Česká opera a balet v době první republiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

V případě brněnské opery musíme mít na paměti, že vedle německé opery byl český soubor přece jenom chudým příbuzným. Na druhé straně ale konkurence tohoto nesmírně kvalitního souboru měla nesporně velmi pozitivní vliv na kvalitu představení v českém divadle. O Brně se tehdy říkalo, že je nejsevernějším předměstím Vídně, a pokud se týče divadla, tak to skutečně byla svým způsobem pravda. Brněnské německé divadlo bylo v řadě případů předstupněm do Vídně a tím i do světa. Stačí, když připomenu dvě jména, Maria Jeritza a Leo Slezak.

Na tomto místě si neodpustím drobnou poznámku. Samostatná existence německého divadla v Brně byla po roce 1945 cíleně zamlčována a vymazávána. Stačí pohlédnout do Dějin města Brna vydaných v roce 1973. Situace se příliš nezměnila ani po roce 1989. Jediným, kdo se soustavně věnoval a věnuje činnosti brněnského německého divadla, je profesor Václav Věžník, který vytvořil obšírnou a velmi podnětnou publikaci Zpívali v Brně, doplněnou unikátními hlasovými záznamy významných pěvkyň a pěvců. Za to si zaslouží skutečně nesmírné díky.

Dnes v Brně funguje několik muzikologických pracovišť materiálně i personálně velmi dobře a fundovaně vybavených a obsazených. Už druhé období je rektorem Masarykovy univerzity vysoce erudovaný muzikolog, jenž se o její renomé a popularitu velmi výrazně zasloužil. Vedle toho je docent Mikuláš Bek rovněž významným veřejným činitelem, který se velmi intenzivně věnuje i otázkám společenským. Mám za to, že důkladný rozbor činnosti brněnského německého divadla, jak v době monarchie, tak v době první republiky, kdy v něm působila řada antifašistů, by velmi napomohl současné snaze o tolik potřebné narovnání vztahů a odbourání přežilých stereotypů.

Pravidelnou a divácky velmi populární součástí repertoáru byly tehdy inscenace operet. V Národním divadle se operety vyskytovaly zřídka. Většinou šlo o nejkvalitnější tituly, především díla klasiků žánru Jacquese Offenbacha, Johanna Strausse či Franze von Suppé a v Kovařovicově éře zmizely z repertoáru úplně. V Plzni, na Vinohradech a v Brně zůstaly na repertoáru nastálo a leckdy se v něm objevovaly hodně pochybné tituly, což pochopitelně platilo zejména v obtížných válečných letech.

Operním a pochopitelně operetním produkcím se věnovala pravidelně řada divadelních společností. Připomeňme alespoň některé z nich: Švandovu, Frýdovu a zejména Pištěkovu a posléze Trnkovu, v jejichž čele stáli operní sólisté. Do českých a moravských regionů pravidelně zajížděly soubory z Plzně a z Brna.

Na třech místech se vyvinuly snahy o vybudování profesionální operní scény. Nejdále k tomu dospěla Ostrava, která prošla podobně jako Plzeň a Brno mohutným populačním vývojem. Na rozdíl od dvou jmenovaných měst byla a dodnes je Ostrava městem opravdu multikulturním. Český živel se prosadil zejména po otevření Národního domu (dnešní Divadlo Jiřího Myrona).

Národní dům Ostrava (zdroj theatre-architecture.eu/Pestrý týden, 1940)

V letech 1908–1919 zde byla pravidelně provozována divadelní činnost, nejprve ji zabezpečovala společnost ředitele Trnky, posléze společnost Frýdova, kterou po smrti svého manžela řídila jeho vdova. V této společnosti se vyučil principálskému řemeslu její člen, bývalý obchodní cestující, posléze úspěšný ředitel olomouckého a bratislavského divadla Antonín Drašar. Po odchodu z Plzně zde o kvalitu hudebních produkcí pečoval Emanuel Bastl, který se po založení profesionálního divadla v Ostravě v roce 1919 stal prvním šéfem opery.

Úsilí o vznik profesionálního divadla včetně opery bylo výrazné rovněž v Českých Budějovicích, centru jihočeského regionu s bohatými divadelními a hudebními tradicemi.

Nejdále v tomto snažení došli ve východních Čechách, kde vzniklo sdružení zvané Divadlo východočeských měst se třemi centry, kterými byly tradiční divadelní bašta regionu, klicperovský Hradec Králové, někdejší krajské město Chrudim, kde se o bohatý kulturní život staral především významný kulturní činitel doktor Karel Pippich, jehož jméno dnes nese chrudimská divadelní budova, posléze Pardubice, které Chrudim vystřídaly v pozici centra poté, co se staly důležitou železniční křižovatkou na cestě z Olomouce do Prahy. V roce 2008 získaly novou reprezentativní divadelní budovu. Vznikla tam profesionální scéna včetně opery, ale kupodivu v tomto regionu se opera neudržela a po roce 1945 se přes určité snahy nikdy neobnovila.

Věnujme se alespoň letmo baletu. Jak už bylo konstatováno výše, baletní soubory (pokud vůbec existovaly) plnily služební úkoly v operách, operetách a leckdy i v činohrách.

V pražském Národním divadle byl sice hned po jeho vzniku jmenován do funkce baletního mistra Václav Reisinger, ten ale po dvou letech z divadla odešel (prvním baletem na scéně Národního divadla bylo dílko Hašiš tehdy mladého skladatele Karla Kovařovice).

Karel Kovařovic: Hašiš – program představení – ND Praha 1884 (zdroj archiv ND Praha)

Po Reisingerově odchodu se ve funkci baletního mistra vystřídali dva muži, kteří položili základy českého tanečního umění. Byli to Augustin Berger a Ital, který si naši zemi zamiloval a naturalizoval se v ní, Achille Viscusi. Berger se svou manželkou, Italkou Giuliettou Paltrinieri, a Františkou ze Schöpfů byli prvními skutečnými profesionály v plném smyslu toho slova. Prvním Bergerovým baletním večerem byla v roce 1885 vysoce populární revue Excelsior, která se držela na repertoáru dlouhá desetiletí.

Berger a Viscusi se snažili o celovečerní divadelní produkce. Stáli u zrodu baletů Oskara Nedbala (Pohádka o Honzovi, Princezna Hyacinta, Andersen, Z pohádky do pohádky), jejichž první uvedení si vesměs Oskar Nedbal sám dirigoval a snažil se přivést na jeviště další novinky českých autorů a náročná díla typu Adamovy Giselle, Delibesovy Sylvie či Coppélie anebo Čajkovského Louskáčka.

V Plzni první kroky k emancipaci baletu učinil baletní mistr Jaroslav Hladík, který do západočeské metropole přišel v roce 1912 a uvedl zde mimo jiné všechny balety Oskara Nedbala.

V Brně, kde působil velmi kvalitní baletní soubor německého Městského divadla, byla situace nejsložitější. Také proto zde k prvním skutečně seriózním pokusům o prezentaci baletu došlo až v průběhu válečných sezon. Zejména se to týká tří baletů v choreografii Achille Viscusiho z jara 1918, kterými byli Lehkovážný pierot autora Maria Pasqualeho Costy, Delibesova Coppélia a Královna loutek Josefa Bayera.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na