Chvála zahraničních recenzentů pro Aleše Brisceina a Romana Janála
Achim Freyer režíroval v Berlíně Humperdinckovu Perníkovou chaloupku
U režijních počinů německého režiséra a výtvarníka Achima Freyera bývá zvykem, že jeho inscenace vyvolávají velmi rozdílné reakce kritiků a publika. Nejinak tomu bylo u jeho inscenace pohádkové opery podle námětu bratří Grimmů Hänsel und Gretel německého skladatele Engelberta Humperdincka, která patří k nejčastěji inscenovaným německým titulům na německojazyčných scénách.
V českých zemích je zpravidla uváděna pod názvem Perníková chaloupka. Tato opera podle dlouhodobých statistických výsledků zároveň aspiruje na nejoblíbenější vánoční operní titul (alespoň na evropském kontinentu).
Berlínská Staatsoper byla zcela nedávno otevřena hudebně-dramatickým titulem, který ale není operou ve vlastním smyslu tohoto žánru. První premiérou na rekonstruované scéně byly Schumannovy Szenen aus Goethes Faust (Scény z Goethova Fausta), dílo na pomezí činohry s obsáhlou hudební složkou, světského oratoria a opery (podrobně jsme o tomto zahajovacím představení psali zde). Hänsel und Gretel jsou tak první regulérní operní produkcí vzniklou po rekonstrukci a po pravdě Achim Freyer přistoupil k tomuto tradičnímu kusu také ve smyslu modernistické rekonstrukce. Freyerovy inscenace vynikají svébytnou vizuální složkou, která mnohdy svou opulentností zastiňuje vlastní operní příběh.
I tentokráte byli diváci překvapeni pestrou výpravou a naddimenzovanými kostýmy a maskami, ve kterých interpreti klasické pohádky o Jeníčkovi a Mařence vystupují. Režisér je jako ve většině svých minulých inscenací i scénografem a autorem návrhů kostýmů. Nejde o kostýmy v pravém slova smyslu, ale ve většině případů o celotělové masky, deformující proporce, doplněné o naddimenzované masky zcela zakrývající tváře zpěváků. Tudíž na vytvoření postav se nepodílí vůbec mimická složka. Vytvořil tak ze zpěváků loutky s poněkud surreálnou podobou, která nese výrazné znaky pohádkových, ale i popkulturních archetypů naší doby. Tyto postavy se pohybují v neméně pestré pohádkové krajině, ve které je část vytvořena projekcemi.
Celková vizuální podoba inscenace připomíná rané dětské výtvarné projevy. Určitou výtvarnou inspiraci můžeme nalézt i ve světě populárních televizních seriálů pro předškolní publikum, například Teletubbies, nebo výpůjček z cirkusové estetiky (v inscenaci nechybí ani artisté). Některé postavy, například Otec a Matka, jsou zdvojeny. V celé inscenaci zaznívá obvyklé téma Freyerovy režijní tvorby – kritika moderního životního stylu soustředěného především na konzum. A jak již bývá ve Freyerových inscenacích pravidlem, jde v prvé řadě o velkou výtvarnou show, v níž je režie podřízena výtvarným nápadům a vizuální prezentaci.
Hudebního nastudování se s přehledem ujal Sebastian Weigle. Weigleho hudební pojetí přiřazuje zvukově Humperdinckovu operu k dílům postwagnerovské hudební tradice (zřetelné jsou především ohlasy Mistrů pěvců norimberských), ostatně skladatelův životopis jasně dokazuje úzkou spjatost s dílem i provozovací praxí Richarda Wagnera. Kritici chválí obě představitelky titulních rolí – sopranistku francouzsko-dánského původu Elsu Dresig v roli Gretel a rakouskou mezzosopranistku Katrin Wundsam jako Hänsela.
Čarodějnice je obsazena tenoristou (Stephan Rügamer), jehož hlas je navíc uměle zesílen. Postava Čarodějnice ve své výrazné stylizaci jako absolutní stroj na jídlo působí velmi vtipně. Ruská mezzosopranistka Marina Prudenskaya zpívá Matku – velmi dramaticky, takřka ve wagnerovském stylu. Velmi dobře byl přijat i výkon barytonisty Romana Trekela v roli Otce. Další představení po premiéře následují ve dnech 12., 23., 25. a 29. prosince 2017.
O další premiéře ve Staatsoper Berlin Unter den Linden, Monteverdiho Korunovaci Poppey, jejíž premiéra následovala již den po premiéře Humperdinckovy opery 9. prosince 2017, jsme informovali v samostatné recenzi na stránkách Opery Plus (najdete zde).
Mnichovský Triptych v tunelu
Očekávaná inscenace Pucciniho Triptychu v Bayerische Staatsoper v Mnichově upoutá již při prvním pohledu důmyslnou scénografií (Rakušan Bernhard Hammer), jejímž základem je tunelové symetrické uspořádání scény. Centrální stavba je ale pohyblivá a umožňuje vychýlení z osy, což ještě posiluje klaustrofobický dojem některých výjevů (například v klášterním prostředí v Sestře Angelice, kdy je tunel doplněn efektním rozměrným průhledným křížem).
Prostřednictvím výjimečně propracované světelné režie (Alex Brok) holandská režisérka Lotte de Beer pracuje se stínovými obrazy, které divák pozoruje na stěnách tunelu. Vizuální složka je podle většiny prvních recenzentů velmi silná.
Pod taktovkou Kirilla Petrenka zpívá vynikající soubor. Trojúhelník vášně v Plášti ztělesňují Wolfgang Koch (Michele), Yonghoon Lee (Luigi) a Eva-Maria Westbroek (Giorgetta).
Sestrou Angelicou se stala Ermonela Jaho a její necitelnou tetou Michaela Schuster. V komickém Giannim Schicchim se titulním hrdinou stal Ambrogio Maestri, Michaela Schuster se změní v Zitu a mladý pár milenců ztělesňují Rosa Feola a slovenský tenorista Pavol Breslik. Tento pár také zpívá krátký duet milenců v Plášti.
V první sérii představení se od premiéry 17. prosince 2017 do 1. ledna 2018 odehraje šest večerů a pak bude inscenace znovu nasazena až 14. a 16. července 2018. Představení se hraje s jedinou pauzou po úvodním Plášti. K inscenaci se vrátíme ještě samostatnou recenzí.
Christoph Waltz inscenoval Falstaffa v Antverpách
Christoph Waltz, rakouský herec a držitel dvou Oscarů za vedlejší výkon ve filmech Quentina Tarantina, se znovu obrátil k profesi operního režiséra. Před čtyřmi roky inscenoval Straussovu operu Růžový kavalír v antverpské opeře, kde nyní měla 13. prosince 2017 premiéru i jeho inscenace Verdiho poslední opery Falstaff.
Dosavadní kritické ohlasy tentokráte opravdu nehýří superlativy. Inscenace se nezdá zvláště nápaditá, působí myšlenkově rozbitě a inspirace každodenním člověkem a televizní zábavou se zdá v konečném dojmu monotónní. Inscenaci chybí podle recenzentů filozofický přesah předlohy, bolestnou bilanci stáří zde nenalézají, již také proto, že mladší představitel titulní role (americký basbarytonista Craig Colclough zaskočil za původně vybraného Thomase Johannese Mayera) je generačně vzdálen Falstaffově věku. Chváleni jsou pěvci a zejména výkon orchestru pod vedením českého dirigenta Tomáše Netopila.
Don Hrabal v zahraničním médiu
Světová premiéra nové komorní opery Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal na scéně Nové scény Národního divadla v Praze (rozhovor s autorem opery a recenzi z premiéry jsme přinesli zde a zde, naši videoreportáž najdete zde) zaujala i recenzenta Michaela Ernesta, který uveřejnil veskrze pozitivní recenzi na stránkách Neue Musikzeitung, na největším německém serveru zabývajícím se vážnou hudbou. V recenzi připomíná život a dílo slavného spisovatele, chválí dílo i interprety a mimo jiné označuje kreaci Romana Janála v titulní roli jak po stránce představitelské, tak pěvecké, za geniální („Roman Janál macht das darstellerisch ebenso wie sängerisch genial.“). Kompletní recenze v úplném znění k dispozici zde .
Aleš Briscein jde z role do role doma i v zahraničí
Aleš Briscein se po úspěšném ztvárnění Tamburmajora v sérii představení Bergova Vojcka v Theater an der Wien ve Vídni v letošním říjnu (naši recenzi jedné z repríz najdete zde) vrátil zejména na domácí scény. Zpívá především několik hlavních rolí v inscenacích Národního divadla v Praze (Alfreda, Lukáše, Prince z Rusalky a Belmonta i Eisensteina v Netopýru) na přelomu letošního roku a roku 2018, navíc ho čeká na začátku ledna Don Ottavio na scéně Národního divadla v Brně a od března i part Sergeje ze Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě. 29. března 2018 by měl vystoupit také jako Lenskij v Komische Oper Berlin a part zopakovat v dalších reprízách. V Mnichově je také ohlášen jako Filka Morozov v inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kdy by měl zpívat i letní představení Münchner Opernfestspiele (30. července 2017).
Pilný český tenorista zaznamenal i ohlas na interpretaci titulního hrdiny v americké inscenaci Dvořákova Dimitrije (Odyssey Opera v Bostonu), kterou jako nejlepší mužský operní výkon (souběžně s výkonem tenoristy Richarda Crofta v Händelově Jephtovi) nominoval do prestižní ankety časopisu Opernwelt v rámci kategorie sólového výkonu přední americký kritik David Shengold (píšící pro Opera News a Time Out New York).
Hilde Zadek slaví sté narozeniny
Slavná pěvkyně Hilde Zadek (narozena 15. prosince 1917) oslavuje sté narozeniny a tomuto výročí byla věnována i malá slavnost 15. prosince 2017 ve Wiener Staatsoper, kde tato sopranistka působila v letech 1947–1971.
Její rodiče s ní museli před vypuknutím války z rasových důvodů opustit Německo a usadili se v Palestině, kde pak Hilde pracovala jako zdravotní sestra. Zde také až ve dvaadvaceti letech započala studia operního zpěvu u hvězdy meziválečného období ve Vídni a Berlíně, sopranistky Rose Pauly. Ke konci roku 1945 se rodina vrátila do Evropy, kde Hilde Zadek díky stipendiu mohla pokračovat ve studiu u Rii Ginster v Curychu.
V roce 1947 jí bylo nabídnuto vystoupení ve Wiener Staatsoper. A tak debutantka vystoupila napoprvé hned v titulní roli Verdiho Aidy. Celý part, ze kterého zatím znala jen jedinou árii, se naučila za šest dnů… Pronikavý úspěch debutu ji přivedl do řad souboru Wiener Staatsoper, kde vytvořila sedmatřicet rolí v 786 představeních. Její doménou se staly dramatické party Tosky, Leonory ve Fideliovi, Donny Anny, Elsy, Vitellie a dalších. Vystoupila na všech předních evropských jevištích i v Metropolitní opeře v New Yorku. Hostovala i na festivalech v Salcburku a Edinburghu.
Pěvkyně se na slavnostním matiné setkala i s některými bývalými kolegy ze scény, mimo jiné také s Christou Ludwig. K výročí je uspořádána komorní výstava ve foyer třetího rangu mapující umělecké (především vídeňské) aktivity Hilde Zadek. Výstava potrvá do konce ledna 2018.
Nahrávka týdne
Vivaldi, Antonio – Dorilla in Tempe. Coro della Radiotelevisione Svizzera, I Barocchisti, dirigent Diego Fasolis. Naïve 2017 (2 CD). Po více než tříleté přestávce, způsobené finančními obtížemi i rychle se měnícími podmínkami trhu s nahrávkami, se francouzský nezávislý label Naïve vrací k vivaldiovské edici, která přinesla řadu velmi cenných nahrávek dosud takřka neznámých děl benátského barokního velikána. Tentokráte je představeno Vivaldiho melodramma eroico-pastorale Dorilla in Tempe z roku 1726 (premiéra v benátském Teatro San Angelo a dílo bylo také nastudováno s určitými změnami v roce 1732 ve Šporkově divadle v Praze).
Nová nahrávka se obešla tentokráte bez tenoristů a uznávaný dirigent a znalec barokní hudební praxe Diego Fasolis dal přednost mezzosopránovému obsazení.
Role Nomia/Apolla a pastýře Filinda, původně určené kastrátům, jsou v nahrávce svěřeny hlubším ženským hlasům. Navíc nemáme k dispozici hudební materiály k původní verzi, ale ke stejnojmennému pasticciu z turínského uvedení v roce 1734, ve kterém je vedle původních čísel Antonia Vivaldiho prokazatelná účast skladatelů Hasseho, Lea, Sarra a Giacomelliho. Provozovací materiál připravil stejně jako pro většinu dosavadních nahrávek italský hudební vědec Alberto Basso. Námět opery je dosti složitý – mísí báji o Apollónově vyhnanství na zemi v lidské podobě pastýře Nomia a dvojitý pastýřský příběh o věrné lásce. V Thesálii (údolí Tempe, které zmiňuje Ovidius v Proměnách) se Nomio zamiluje do dcery krále Admeta Dorilly a tak začíná obvyklý propletenec vztahů (samozřejmě zde existuje ještě další milenecký pár), a navíc Dorilla má být z příkazu otce obětována, aby tak země byla zachráněna od pomsty netvora Pythona…
Dirigent Diego Fasolis si pro obsazení vybral čtyři mezzosoprány a jeden kontraalt, což poněkud ztěžuje zvukovou orientaci při poslechu nahrávky. Jediným mužským hlasem je baryton chilského pěvce Christiana Senna v roli krále Admeta. Celkově pak vokálním projevem více zaujmou italská pěvkyně Romina Basso jako Dorilla a do ní zamilovaný pastýř Elmiro (již původně převleková role) v podání její krajanky, mladé mezzosopranistky Sereny Malfi.
Italská mezzosopranistka Marina De Liso v roli Nomia/Apolla zaujme nezvyklým témbrem a trochu zklamáním je výkon další Italky, zkušené Sonii Priny v roli nymfy Eudamie (v partu napsaném pro Vivaldiho životní partnerku, kontraaltisku Annu Girò), jež snad až příliš násilně vokálně charakterizuje postavu na úkor krásného tónu. Přesto je hudební kvalita nahrávky vynikající, stejně jako vokální virtuozita všech sólistů, a znamenitý výkon podává i orchestr.
Dílo se tak objevuje v nahrávce teprve podruhé na světovém trhu. První nahrávka Gilberta Bezziny na malém francouzském labelu Pierre Verany byla pořízena v roce 1993, tedy v počátcích nové vlny zájmu o Vivaldiho rozsáhlé operní dílo. Tříaktová opera Dorille in Tempe byla nastudována i v rámci programu Znojemských hudebních slavností v roce 2008 dirigentem Romanem Válkem.
Operní humor
Řada sopranistek souhlasí s tvrzením, že nejlepší part pro tenoristu je druhý akt Pucciniho opery Madama Butterfly. Proč? Protože v něm tenorista vůbec nevystupuje…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
