Kdo chce zabít operu? (1): Proměny Rusalky

Hudební kritici se často obrací ke zlaté éře opery první půle 20. století, která byla spjata se jmény velkých dirigentů. Ti měli v nastudování hlavní slovo a rozhodovali nejen o obsazování pěvců, ale i o tom, co režie smí nebo nemůže. Další fází bylo období, kdy se hlavou operních produkcí stala osoba režiséra a důraz se přenesl na vizuální stránku. Takové proudy můžeme sledovat od 70. let 20. století. V tomto období se v politice operních domů stávají režiséři pány, často téměř neomezenými. Jejich hlavním argumentem bylo, že scéna inscenaci prodává. Důsledky těchto změn v umělecké hierarchii jsou viditelné dodnes a počet inscenací přijatých nadšeně diváky ve shodě s odbornou kritikou není ani ve světovém měřítku nijak závratný. Cyklus o režijním divadle a „režisérismech“ jsme proto nazvali "Kdo chce zabít operu?" podle titulu kritické knihy operního publicisty a bývalého místoředitele l'Opéra du Nord ve francouzském Lille Jeana Gouryho.

Vizuální stránka nabírala v divadelním byznysu různý význam. Režiséři se pokoušeli už od počátku 20. století o experiment, jehož slabým vedlejším efektem je snaha šokovat. Ta v ostatních uměleckých odvětvích již dlouho není považována za objevnou, nicméně na jevištích se stále objevují režie, které se více či méně pokouší překvapit zasazením díla do jiného kontextu, než který určuje libreto, o aktualizaci. Aktualizace není ale rysem, který by dnes byl vyhrazen pouze ortodoxnímu režijnímu divadlu. To spíše hledá způsoby ztvárnění dané látky, jehož skutečný smysl a logiku zná jen režisér sám a vytváří tak podívanou, jako by se jednalo o představení, kde bude on jediným divákem. Opera se tak stala přímým protipólem příbuzného žánru – muzikálu, kde držitelé licenčních práv sledují každou vznikající inscenaci a často nemilosrdně zasahují do režijní koncepce.

Vznik a vývoj
Za režijní operu, označujeme ‚nedoslovnou interpretaci‘ operních děl, založenou na opozici proti tradici vnášením nesourodých jevištních prvků, mimonámětových témat, především z oblasti politiky, sexuality nebo pouhým odchýlením lokalizace od původního textu. Ačkoli inscenační experimenty můžeme najít již v 19. století v tvorbě švýcarského scénografa Adolpha Appia (1862 – 1928), skutečná Regieoper, tak jak jí známe nyní, začíná v Německu raného 20. století, mimo jiné dílem scénografa Ludwiga Sieverta, dále režisérem Oskarem Hagenem a jeho aktualizacemi oper G. F. Händela (1920– 1926), a spoluprací dirigenta Otto Klemperera a scénografa Ewalda Dülberga v berlínské Krolloper (1927-1931). Jejich experimentální interpretace oper byly prvními pokusy o hledání nových zážitků a poznatků skrze tzv. defamiliarizaci operního repertoáru. Vyznačovaly se tím, že se na rozdíl od svých předchůdců nedržely pokynů, ať přímo vyřčených či implicitních, skladatele či libretisty.

Důležitým milníkem jsou poválečné bayreuthské režie Wielanda Wagnera, který se po 2. světové válce pokusil oprostit Wagnerovy opery od spojitosti s tématy, která zneužil nacismus. Toho se snažil dosáhnout pomocí vyprázdněné scény a potlačením některých souvislostí libreta.

Dnešní podoba Regieoper má své kořeny v pozdním 20. století a reprezentují ji mimo jiné režiséři Götz Friedrich, Patrice Chéreau, Herbert Wernicke, Hans Neuenfels, Peter Konwitschny či Peter Stein, ale zásadní vliv na ní měli i američtí režiséři jako jsou Robert Wilson, bratři Christopher a David Aldenové a samozřejmě Peter Sellars, kteří předznamenali poněkud opatrnější vnik režijního divadla na americké operní scény, kde bylo označováno hanlivým termínem “Eurotrash” – evropské odpadky. Zajímavé je, že tito režiséři podle vlastních slov nachází inspiraci v odkazu filmové režie, někdy stejně nebo více, nežli v režii divadelní.

https://www.youtube.com/watch?v=AHJsCYScFOQ

Dnes je považován za velkého enfanta terrible operní režie španělský režisér Calixto Bieito, který v roce 2006 vyprovokoval kritičku Heather MacDonald k odsuzujícímu výroku: “Vláda Regietheater v Evropě je jeden z nejdepresivnějších uměleckých vývojů naší doby; je totiž odkazem kultury, která není schopná tolerovat vlastní dědictví krásy a ušlechtilosti.“

Režijní divadlo dodnes zahrnuje značnou část operních inscenací. Stále nepřestalo přitahovat režiséry, šokovat obecenstvo a rozčilovat kritiky. V našem seriálu bychom chtěli seznámit čtenáře s inscenacemi, ve kterých se režie vydala na ty nejdivočejší stezky fantazie.

 

Rusalka na počátku 21.století

Jen málo oper inspirovalo ve světě tolik zvláštních interpretací jako Dvořákova Rusalka. Vybrali jsme proto tři nejextrémnější inscenace této pohádkové opery.

La Monnaie Brusel

Jak asi souvisí tento příběh s libretem opery? Muž středního věku potkává cestou domů před svým domem mladou prostitutku. Jeho manželka zahlédne z okna, jak ho prostitutka škádlí a myslí si, že jí chce manžel podvést. Zamkne proto před ním dům, muž se rozzuří a napadne prostitutku. V jeho hlavě se prolomí bariéra mezi fantazií a realitou. Je pronásledován vidinami různých žen, od panenské nevěsty v bílém po ošklivou ježibabu. Poté zabije svou ženu a prostitutka pak zazpívá její mrtvole poslední slova opery: “…za všecko, čím klet jest osud můj, lidská duše, Bůh tě pomiluj.” Toto je příběh Dvořákovy Rusalky v podání norského režiséra Stefana Herheima pro La Monnaie (2008) v Bruselu (inscenace byla též uvedena v Oper Graz (2012), v Semperoper (2010) a znovu obnovena v La Monnaie). Příběh to může být zajímavý, nejedná se však o příběh Rusalky. Můžeme také režisérovi vytknout že ve snaze feministicky interpretovat skrytý význam opery jako kritiku mužské posedlosti ženskými archetypy redukoval její hlavní ženské postavy na pouhé vidiny vymyšleného hrdiny, kterého „sestavil“ z postav Prince a Vodníka.

Bayerische Staatsoper

Další výklad této pohádkové opery je inspirován skutečnými událostmi: Josef Fritzl drží svou dceru ve vodnatém sklepě, kde jí znásilňuje a plodí s ní děti. Jeho alkoholická žena pomůže dceři se obléci, aby mohla jít poprvé do světa a ta se v podpatcích, které se v zajetí pochopitelně nenaučila nosit, odvrávorá hledat svého prince.

Toto je Rusalka režiséra Martina Kušeje v Bavorské Státní opeře z roku 2010, která šokovala také tím, že v ní měly původně figurovat opravdové mrtvoly lesní zvěře.

Salzburger Festspiele, Covent Garden

I režisérské duo Jossi Wieler a Sergio Morabito si představilo v roce 2008 na Salzburském festivalu Rusalku jako prostitutku, tentokrát hledající opravdovou lásku. Tato režie by se mohla zdát vlastně konzervativnější, nežli ty předchozí, ale to bychom nesměli zmínit Ježibabina obrovského karikaturního kocoura který stihne s Rusalkou během její proměny rychlou soulož, či scénu, kdy je kuchtík znásilněn zezadu, zatímco kuchá velkého bílého jelena.

Přenesení této inscenace do londýnské Covent Garden v roce 2010 bylo historicky prvním uvedením Rusalky na tomto jevišti. Během představení i o přestávce odcházelo obecenstvo, na konci se hlasitě bučelo. Inscenaci také přejala v roce 2014 Opéra de Lyon.

Ochrana autora
Z pohledu ochrany autora operního díla se k tématu na našich stránkách vyjádřil právník a ředitel Dilie Jiří Srstka.