Obchodní příručí, který byl po čtyři desetiletí tenorem v Národním

Návštěvníci Národního divadla, kteří se rozhodli v době takzvané první Československé republiky navštívit představení Smetanovy Prodané nevěsty, mohli téměř najisto počítat s tím, že v roli Principála je z jeviště pozdraví tenorista Karel Hruška. Přesně řečeno, od poloviny dvacátých let až do počátku okupace byl skutečně jediným představitelem této role. 17. října je tomu padesát let, co nás tenorista Karel Hruška navždy opustil. Po čtyři desítky let patřil k mimořádně pozoruhodným osobnostem Opery Národního divadla.

Osobnosti české opery

Karel Hruška se narodil 14. června 1891 v Plzni. Vyučil se obchodním příručím, ale vábila ho muzika a divadlo, jemuž se amatérsky věnoval. Zpívat se učil u dvou operních pěvců, kteří si po ukončení své profesionální kariéry založili pěveckou školu. V jeho rodném městě to byl Josef Branžovský, všestranný hudebník, který, když se v roce 1902 otevřelo v Plzni nové divadlo, se po úspěšném působení v řadě německých a švýcarských divadel do Plzně vrátil. V Praze se Hruška učil u dalšího světoběžníka, kterým byl Richard Figar. Ten měl za sebou kariéru sólisty v Německu, v chorvatském Záhřebu a v Národním divadle. Později, když už byl Hruška sólistou Národního divadla, se jeho pěveckému zdokonalování věnoval Emil Burian.

Šikovného, pěvecky, herecky i pohybově nadaného ochotníka si povšimli i v plzeňském divadle. A tak se stalo, že 11. dubna 1911 zaskočil v představení Leoncavallových Komediantů v roli Peppeho. Mladý adept Thálie, který prokázal, že je schopen zpívat, hrát i tančit, se stal členem plzeňského Městského divadla, do kterého jej angažoval ještě legendární Vendelín Budil.

Po Budilově odchodu do důchodu se v Plzni o rok později stal ředitelem tenorista a režisér Karel Veverka. Přišel ze slovinské Lublaně a do Plzně si s sebou přivedl mladého, mimořádně talentovaného dirigenta Václava Talicha. Talich se svého úkolu ujal s nesmírným elánem, věnoval se budování kvalitního souboru a to byla pro začínajícího tenoristu Hrušku další výborná škola. (Jenom malá poznámka na okraj: Talich si tehdy v Plzni dokonce troufl na první české uvedení Wagnerova Rienziho, po něm se o to pokusil až o padesát let později v Liberci Rudolf Vašata).

Opera to tehdy v Plzni neměla vůbec lehké. Plzeňané si ji sice velmi přáli, ale horší už to bylo s tím, jak sehnat prostředky na její opravdu kvalitní provoz. A situace se velmi rapidně zhoršila po vypuknutí první světové války v roce 1914. Navíc byl provoz silně komplikován tím, že řada členů, především z řad orchestrálních hráčů, musela narukovat. V této situaci Talich svůj boj vzdal. Ředitel Veverka na jeho místo angažoval Čelanského, enfant terrible mezi českými dirigenty, který ale díky své neovladatelné povaze v Plzni pobyl jen krátkou dobu. Repertoár tvořily z větší části operety nejrůznějšího druhu a kvality. Šikovný Karel Hruška v nich sice slavil úspěchy, ale to ho rozhodně neuspokojovalo.

Byl ale, řečeno dobovým slovníkem, „mladík tuze kurážný“ a požádal o možnost pohostinského vystoupení samotného šéfa Opery Národního divadla Karla Kovařovice. Jeho žádosti bylo vyhověno a na odpoledním představení v sobotu 8. srpna 1918 Karel Hruška na jevišti Národního divadla vystoupil v roli Vaška v Prodané nevěstě. Následovala ještě tři další hostování v rolích Vojtěcha v Blodkově opeře V studni, učitele Bendy v Dvořákově Jakobínovi a dokonce v roli Šťáhlava v Libuši. V létě 1919 se Karel Hruška stal sólistou Opery Národního divadla.

Rychle vstoupil do řady představení běžného repertoáru. Několikrát si zopakoval Vaška, z dalších rolí jmenujme Velvarského ve Foersterových Nepřemožených, Vítka ve Smetanově Daliborovi, Ovčáka Jirku ve Dvořákově Čertu a Káče, Števu v Janáčkově Její pastorkyni nebo Schmidta v Massenetově Wertherovi. První premiérou, do níž byl obsazen, byla Auberova Němá z Portici, v níž vystoupil v roli Lorenza, po ní následovala drobná úložka v Charpentierově Louise a dva úkoly, kterými jej pověřil nový dramaturg Otakar Ostrčil. Byly to dvojrole Harfoboj – Vojta od Pávů v prvním uvedení Janáčkova Výletu pana Broučka do měsíce a Skřivánek ve Smetanově Tajemství, který se stal jednou z pěvcových kmenových rolí po dlouhá desetiletí.

Pro svou velkou pohybovou zdatnost byl okamžitě obsazen do baletní inscenace Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala. Vystoupil v roli jednoho z loupežníků Petrovských, jejichž vůdcem byl v daném představení Eduard Kohout. Tenkráte a ještě dlouho ve dvacátých a třicátých letech bylo i na Národním divadle zcela běžným zjevem, že v takzvaných charakterních rolích v baletních inscenacích účinkovali tanečně nadaní sólisté opery a činohry. Tak například v premiéře této Nedbalovy pohádky v roce 1914 tančili uvedené loupežnické role Karel Hašler a Vilém Zítek.

Historicky nejvýznamnějším dnem byl pro Karla Hrušku v jeho první pražské sezoně 13. květen 1920. Tehdy poprvé vyměnil v Prodané nevěstě Vaška za Principála a tato role mu už zůstala přisouzená. Bylo to zcela logické rozhodnutí. Národní divadlo hledalo náhradu za Adolfa Krössinga, který byl prakticky jediným a neodolatelným představitelem této postavy už od časů Prozatímního divadla a zvolna se už s aktivní divadelní činností loučil. Karel Hruška se stal jeho ideálním nástupcem. Na jevišti Národního divadla v roli Principála vystoupil více než tisíckrát, naposledy v roce 1955.

Otakar Ostrčil, který se po smrti Karla Kovařovice v prosinci 1920 stal šéfem Opery Národního divadla, dokázal velmi přesně vymezit kvality jednotlivých sólistů a především možnosti jejich optimálních perspektiv a přínosu pro soubor. Své nezaměnitelné místo našel i Karel Hruška. Jeho jasný, lehký, příjemný a znělý tenor ve spojení s jeho hereckými a pohybovými kvalitami jej přímo předurčily, aby se stal ideálním představitelem buffo-tenorových rolí.

Hruškovy pěvecké kvality na těchto stránkách výtečně charakterizoval před časem Jiří Fuchs ve své, jako vždy velmi erudované, recenzi (zde) tehdy vydané první rozhlasové nahrávky Smetanova Tajemství, na níž Karel Hruška zpívá part Skřivánka. „…Skvělý výraz je cítit v každé hudební frázi… Hruška je opravdu barvou typický tenor buffo s leskem v tónu i s pěkně krytými výškami, prozrazujícími poctivou školu Emila Buriana.“  V herecké charakteristice rolí se podle svědectví současníků projevily zkušenosti získané pozorováním výborných herců té doby, především velikána Jindřicha Mošny a výrazných hereckých osobností, které působily v době jeho plzeňského angažmá v tamějším divadle, a dále také inspirací, kterou mu poskytoval každodenní běžný život.

Jeho nejvlastnější parketou byly role z domácího repertoáru, v nichž mohl souhrn svých uměleckých kvalit plně zpoplatnit. Mnohé z těchto rolí zpíval a hrál dlouhou řádku let v několika inscenacích. Připomeňme alespoň ty nejdůležitější. Ve Smetanových operách to byl vedle Skřivánka Michálek z Čertovy stěny a Strážník v Hubičce, v operách Dvořákových v mnoha desítkách repríz učitel Benda v Jakobínovi i Hajný v Rusalce. Do této kategorie patřily rovněž postavy Hranatého ve Škroupově Dráteníkovi, Damiana Brka v opeře Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ a především dvě skvělé postavy, které ztvárnil ve čtyřech různých inscenacích – Trinkulo ve Fibichově Bouři a vodník Michal v Lucerně Vítězslava Nováka.

Díky svému citu pro přesné postižení typu role se výborně vyrovnal i s nároky, jež na interprety rolí ve svých operách kladl Leoš Janáček. Byl znamenitým představitelem Rechtora v Příhodách lišky Bystroušky a Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos, v postavě Kedrila v opeře Z mrtvého domu zdárně uplatnil své pohybové a taneční dispozice.

Dlouhá je řada postav a postaviček v operách tehdejší soudobé původní tvorby, v nichž mnohdy na miniaturní ploše Karel Hruška vytvořil živý a plastický obraz role. Opět jmenujme alespoň některé z nich – Strunka ve Vomáčkově Vodníkovi, Důchodní ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla a postava z commedie dell’arte v jeho opeře Ilseino srdce, Seržant a posléze Výměnkář v Ostrčilově Honzově království, učitel v Malířském nápadu Otakara Zicha, Kohoutek v opeře Jaroslava Vogla Mistr Jíra, doktor Herzenstube v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Proutek v opeře Jaroslava Křičky Strašidlo v zámku, Paroubek v Malátových Veselých námluvách, Kat ve Weinbergerově Švandovi dudákovi anebo doktor Frank v Polském židovi Karla Weise.

Do paměti diváků se Karel Hruška zapsal i mnohými přesně vystiženými postavami a postavičkami v dílech světového repertoáru. Byl vynikajícím představitelem postav v operách ruských autorů, ať šlo o lidové hrdiny typu Jurodivého v Musorgského Borisi Godunovovi, guslara Jerošky v Borodinově Knížeti Igorovi, Sopěla v Sadkovi Rimského-Korsakova a Medvědáře v opeře O neviditelném městě Kitěži téhož autora, či o stejně roztomile venkovsky noblesního Triqueta v Čajkovského Evženu Oněginovi, jenž si svou popularitou nezadal s jeho figurami z českých oper.

Po léta byl výborným představitelem dohazovače Gora v Pucciniho Madame Butterfly i dalších postav v operách veristického Mistra, Alcindora v Bohémě, Spoletty v Tosce, Panga v Turandot a maestra Spinellocia v jednoaktovce Gianni Schicchi. Jeho naturelu přesně odpovídaly dvě komické role v operách na shakespearovský námět, panic Simple v Nicolaiových Veselých ženách windsorských a doktora Cajuse ve Verdiho Falstaffovi.

Alespoň letmo se zmiňme o některých Hruškových postavách v operách francouzských a německých. Byli to například Remendado v Bizetově Carmen, Beppo v Auberově Fra Diavolovi, Bourdon v Adamově Postilionovi z Lonjumeau, Leartes z Thomasovy Mignon, Hadží v Délibesově Lakmé, Petr Ivanov v Lortzingově Caru a tesaři a Bonifác v Pytlákovi, Kilián ve Weberově Čarostřelci, Kormidelník ve Wagnerově Bludném Holanďanovi a Augustin Moser v Mistrech pěvcích norimberských či Krejčí v Humperdinckových Královských dětech.

Sluší se také zmínit o Hrušových postavách v inscenacích Mozartových oper, Pedrillovi z Únosu ze serailu, Monostatovi z Kouzelné flétny a Curziovi z Figarovy svatby. Do stejné kategorie patřil i Jaquino v Beethovenově Fideliovi. Z úkolů, s nimiž se setkal v operách dvacátého století, jmenujme alespoň Čajník v Ravelově opeře Dítě a kouzla, Tanečního mistra ve Straussově Ariadně na Naxu a Druhého tovaryše v proslulé Ostrčilově a Pujmanově inscenaci Bergova Vojcka.

Karel Hruška byl žádaným a výborným interpretem menších rolí v baletních inscenacích. Nastudoval jich v Národním divadle více než dvě desítky a v některých vystoupil v mnoha reprízách ve více nastudováních. Připomeňme alespoň jeho Strýčka v Čajkovského Louskáčkovi a Vychovatele v Labutím jezeře, Jirku v Nedbalově Pohádce o Honzovi a Krále, který vystřídal Petrovského v baletu Z pohádky do pohádky. Z ostatních baletních titulů se zmiňme ještě o Bayerově Královně loutek, Čarodějné lásce Manuela de Fally, Signorině Gioventù Vítězslava Nováka a o baletech Igora Stravinského Petruška a Pulcinella.

V roce 1955 odešel Karel Hruška po šestatřiceti letech svého členství v Národním divadle do důchodu. Diváci se s ním ale mohli ještě další dva roky setkávat. Naposledy před diváky předstoupil ve dvou Smetanových operách. 28. září 1957 v jedné ze svých nejúspěšnějších rolí, ve Skřivánkovi v Tajemství, a 5. října téhož roku v roli Strážníka v Hubičce.

Nespoutané komediantství Karla Hrušky ho vedlo i k účinkování v jiných žánrech. Spolupracoval s Červenou sedmou a předními komiky své doby včetně Vlasty Buriana. Natočil řadu gramodesek s parodiemi na tehdejší populární šlágry. Měl svůj vlastní pořad v tehdejším Radiojournalu. Vedení Národního divadla na tyto jeho aktivity ale pohlíželo s nelibostí, protože dle tehdejšího úzu se to neslučovalo s důstojností člena Národního divadla, a tak musel řadu svých vystoupení tohoto typu realizovat pod pseudonymy. I na tomto příkladu je vidět, jak dalece se změnila v uplynulých sto letech doba a její zvyklosti a názory. Ve vztahu k opeře i dnes někdy zbytečně ulpíváme na tradici a bráníme se přijmout novinky, i když samozřejmě ne všechno nové a neotřelé bývá ku prospěchu. Ale o tom, co má nárok na život a co ne, rozhodne až budoucnost, nikoli my.

S Karlem Hruškou se diváci mohli setkat také na filmovém plátně. Poprvé to bylo ještě v éře němého filmu, v prvním zfilmování Prodané nevěsty, které natočil v roce 1913 v přírodním divadle v Šárce režisér Max Urban, v roli Principála. Představitelem Krušiny byl v tomto filmu další nedávný jubilant Emil Burian. Z jeho rolí v němém filmu připomeňme „doktora“ Angrešta ve filmové verzi Šamberkova Podskaláka, jehož režisérem byl Přemysl Pražský, a herce Kašku v Inemannově filmu Josef Kajetán Tyl, natočeném opět podle Šamberkovy hry ve dvacátých letech. Titulní roli tehdy hrál Zdeněk Štěpánek.

Ve zvukovém filmu účinkoval v roli Principála v Inemannově, Kvapilově a Pollertově zfilmování Prodané nevěsty v roce 1933, dále pak například v malé roli Strážníka ve Svitákově filmové verzi Štechova Třetího zvonění a v roli pouličního harmonikáře v Anně proletářce Karla Steklého z roku 1953. S největším filmovým úkolem se setkal Karel Hruška v roce 1950 v roli Poštmistra ve filmu Václava Kubáska Zvony z rákosu.

Karel Hruška zemřel v Praze 17. října 1966.