Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič

Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič byl ruský skladatel. Narodil se 25. září roku 1906 v Petrohradě. Je autorem řady symfonií, koncertů, oper, komorní a filmové hudby. Zemřel v Moskvě dne 9. srpna 1975.
Život
Narodil se do rodiny výborné klavíristky a jeho otec také miloval hudbu, i když profesí byl inženýrem. V devíti letech se začal mladý Dmitrij učit hře na klavír se svojí matkou. Chlapec prokazoval neuvěřitelný hudební talent i paměť. Ve svých třinácti letech byl na doporučení A. Glazunova přijat na konzervatoř, kde studoval klavír a kompozici. Pod vedením A. Rosanovové a Leonida V. Nikolayeva studoval klavír, u Maxmiliana O. Steinberga skladbu. Steinberg se snažil navést Šostakoviče na cestu velkých ruských skladatelů, ale byl zklamán, když se Šostakovič více ztotožňoval se styly Igora Stravinského nebo Sergeje Prokofjeva. Svoje studium absolvoval Symfonií f moll.

Po studiích se živil jako klavírista hrou k němým filmům, nicméně v roce 1926 byla jeho Symfonie f moll provedena Leningradskou filharmonií. V tomto avantgardním období napsat atonální klavírní sonátu a známou operu Nos na Gogolovy texty, která tehdejší konzervativní společnost spíše rozladila.

Naproti tomu opera Lady Macbeth z Mcenského Újezdu byla velmi úspěšná a byla jak kritiky, tak i diváky přijata s nadšením do doby, kdy představení navštívil osobně Stalin a následujícího dne se objevila v deníku Pravda kritika, kde byla opera ostře zkritizována. Opera byla stažena z repertoáru a byla zakázána. Pro citlivého Šostakoviče byl tento krok osudovou ranou, ze které se doživotně zcela nevzpamatoval. V roce 1932 se oženil s Ninou Varzarovou, ale 3 roky poté se s ní rozvedl. Vrátil se k ní, když zjistil, že je jeho první manželka těhotná s jejich dcerou Galinou.

V roce 1943 začal učit na konzervatoři v Moskvě. V této době vznikaly 8. a 9. symfonie nebo houslový koncert a moll, ve kterých se zrcadlily tragické válečné události. Šostakovičova tvorba byla opět podrobena stranické kritice, na které reagoval zjednodušením struktury své tvorby. Mezi jeho studenty patří R. Bunin, D. Gadžijev, G. Galynin, K. Karajev, J. Levitin, J. Makarov, G. Sviridov, K. Chačaturjan, B. Čajkovskij aj. Po roce 1948, kdy zkomponoval Z židovské lidové poezie, přichází o svá pedagogická místa na konzervatořích, živí se především filmovou hudbou (např. Pád Berlína). Po Stalinově smrti komponuje svoji 10. symfonii (1953) a v jeho životě nastává tvůrčí krize. V této době mu nečekaně zemřela manželka Nina, staral se o dvě dospívající děti (Galina, Maxim) a pokusil se o druhé manželství, které se rozpadlo.

V roce 1960 vstupuje do komunistické strany, protože nedokáže odmítnout svoji přihlášku. Zvrat nastane až když potká Irinu A. Supinskou, literární editorku, která se stane jeho třetí manželkou. Podle dcery Galiny byl její otec v tomto manželství konečně šťastný až do své smrti (r. 1975), kdy umírá na infarkt (i vážná neurologická onemocnění s rakovinou plic).
Tvorba
Raná tvorba
Šostakovičova hudba je většinou tonální, s prvky atonality a chromatičnosti. Je hluboce ovlivněna skladateli, které Šostakovič obdivoval – Bacha, zejména jeho fugami a passacagliemi, Beethovenův vliv se odráží v posledních Šostakovičových kvartetech, obdivoval Mahlerovy symfonie, a do své tvorby vkomponovával hudební kódy jako A. Berg. V opeře jednoznačně obdivoval Modesta Musorgského, jehož opery Boris Godunov a Chovanština přeinstrumentoval.

Do rané tvorby Šostakoviče můžeme zařadit Symfonii č. 1 f moll, premiérovanou dne 12. 5. 1926. V této době se Šostakovič také věnuje operám, filmové a scénické hudbě, kde spolupracuje s Vsevolodem E. Mejercholdem a Vladimirem V. Majakovským.

Dílo Nový Babylón (1929) lze označit jako silně avantgardní. Následovaly klavírní Aforismy (1927). Vrcholná díla tohoto období byla opera Nos (1928), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (1932) a Symfonie č. 4 c moll (1936), uvedená na veřejnosti až v roce 1961. Po Stalinově návštěvě představení Lady Macbeth, se objevila v deníku Pravda velmi nepříznivá kritika této opery, která byla pro citlivého Šostakoviče velmi tvrdou životní ranou.
Druhá světová válka
Během druhé světové války vznikla 7. symfonie, jejíž první tři věty byly zkomponovány v Leningradu a dokončil ji v Kujbyševu (nyní Samaře), kde s orchestrem moskevského Velkého divadla byla i provedena (r. 1942). Jedná se o autentický kus vlasteneckého umění, kdy bylo třeba posílit morálku.

V roce 1943 se přestěhoval s rodinou do Moskvy, kde začal učit na tamější Konzervatoři. Svoji tvorbu zjednodušuje, tíhne k vokální tvorbě a poezii. V této době vzniká také Klavírní trio č. 2 e moll (obsahuje prvky lidové židovské hudby), které Šostakovič věnoval svému příteli Ivanovi I. Sollertinskému. V roce 1948 bylo jednání Svazu skladatelů, kde byl odsouzen jak Šostakovič, tak i Prokofjev, Chačaturjan, Popov, Mjaskovskij aj.
Poválečné období
Po roce 1948 vzniká cyklus Ze židovské lidové poezie (který způsobil v té době velký rozruch), filmová hudba (např. Pád Berlína), Symfonie č. 10 e moll, kde je použito nejvíce skrytých kódů a také autorův podpis “D eS C H”.

V době, kdy vstoupil do komunistické strany, složil Smyčcový kvartet č. 8 c moll. V této tvůrčí době se zaměřuje více na smyčcová kvarteta a písňovou tvorbu. Hudba je stále tonální, ale experimentuje s dodekafonními řadami (12. smyčcový kvartet, 1968), s formou i tóninou (13. smyčcový kvartet, 1970).
Závěrečné období
V závěrečném období komponuje 14. symfonii (1969), Smyčcový kvartet č. 15 es moll (složený z šesti Adagií, 1974) a jedenáctidílnou Suitu na verše Michelangela Buonarottiho (1974). Těsně před svojí smrtí se zúčastnil obnovené premiéry Nos, kde spolupracoval s Gemandijem N. Rožděstvenským a Borisem A. Pokrovským.
Zajímavosti a kontroverze
Některá Šostakovičova díla vyvolala spoustu kontroverzí. Jeho 4. symfonie byla vnímána tehdejší společností jako antipod sovětského režimu, proto mohla být uvedena až později (r. 1936).

Největší kontroverzi vyvolal tehdy cyklus Ze židovské lidové poezie (1948), protože se tímto dílem chtěl Šostakovič rehabilitovat. Dílo vzniklo v době, kdy byl na srazu skladatelů odsouzen společně s dalšími významnými skladateli ruské hudby. Toto dílo totiž splňuje požadavky na sdělnost a lidovost, nicméně v té době začal vznikat samostatný Izraelský stát a SSSR zaujalo odmítavý postoj ke vzniku tohoto státu. Proto bylo toto dílo vnímáno ve společnosti jako velký poprask, který skladatel vůbec nezamýšlel.

Další dílo, které upozorňovalo na tehdejší nešvary sovětské společnosti a také na antisemitismus, byla 13. symfonie Babi jar (1962), která vznikla ve spolupráci s mladým básníkem Jevgenijem A. Jevtušenkem.
Galerie

Seznam děl
Symfonie

Symfonie č. 1, op. 10 (1924–25, premiéra 11.1928 ve Filadelfii)
Symfonie č. 2, op. 14 (premiéra 6.11.1927 v Leningradě)
Symfonie č. 3, op. 20, „Prvomájová“(1929)
Symfonie č. 4, op. 43(1936)
Symfonie č. 5, op. 47(1937)
Symfonie č. 6, op. 54(1939)
Symfonie č. 7, op. 60, „Leningradská“(1941)
Symfonie č. 8, op. 65(1943)
Symfonie č. 9, op. 70(1945)
Symfonie č. 10, op. 93(1953)
Symfonie č. 11, op. 103, „Rok 1905“(1957)
Symfonie č. 12, op. 112, „Rok 1917“(1961)
Symfonie č. 13, op. 113 (1962)
Symfonie č. 14, op. 135(1969)
Symfonie č. 15, op. 141(1971)
Komorní symfonie, op. 110 a 118(1960 a 1964)
Symfonická báseň „Říjen“, op. 131 (1967)

Koncerty a sonáty

Houslový koncert č. 1a moll (1. verze, op. 77 (1948), (2. verze, op. 99, (1955))
Houslový koncert č. 2, op. 129 (1967)
Klavírní koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, op. 35 (1933)
Klavírní koncert č. 2, op. 102 (1957)
Koncert pro violoncello č. 1, op. 107 (1957)
Koncert pro violoncello a moll, op. 125
Koncert pro violoncello č. 2, op. 126 (1966)
Klavírní sonáta č. 1, op. 12 (1926)
Klavírní sonáta č. 2, op. 61 (1942)
Sonáta pro violu a klavír(1975)
Sonáta pro violoncello a klavír d moll, op. 40 (1934)
Concertino pro 2 klavíry a moll, 94

Smyčcové kvartety

1 op. 49 C dur (1938)
2 op. 68 A dur (1944)
3 op. 73 F dur (1946)
4 op. 83 D dur (1949)
5 op. 92 B dur (1952)
6 op. 101 G dur (1956)
7 op. 108 fis moll (1960)
8 op. 110 c moll (1960)
9 op. 117 Es dur (1964)
10 op. 118 As dur (1964)
11 op. 122 f moll (1966)
12 op. 133 Des dur (1968)
13 op. 138 b moll (1970)
14 op. 142 Fis dur (1972–73)
15 op. 144 es moll (1974)

Opera a balety

Nos, op. 15 (1927-1928)
Lady Macbeth Mcenského újezdu, op. 29 (premiéra r. 1934, libreto podle stejnojmenné divadelní hry Nikolaje Leskova)
Boris Godunow, op. 58 (instrumentace opery P. Musorgského, 1940)
Hry, op. 63
Kateřina Izmailová, op. 114 (1963, nová verze opery Lady Macbeth Mcenského újezdu)
Zlatý věk, (1930)
Šroub, balet o třech dějstvích (1931)
Orango(nedokončená) (1932)
Jasný potok, balet o 3 dějstvích (1935)
Moskva – Čerjomušky, (op. 105, 1958, hudební komedie/opereta)

Kantáty, sbory, písně, pochody a romance

Poema o Vlasti, op. 74
Deset poem na revoluční básně, op. 88
Nad naší vlastí slunce vychází, op. 90
Poprava Stěpana Razina, op. 119, kantáta pro bas, smíšený sbor a orchestr na slova Jevgenije Jevtušenka (1964)
Šest romancí na texty japonských básní
Romance o Puškinovi
Šest romancí na texty anglických básní, op. 62
Ze židovské poezie, op. 79
Šest španělských písní, op. 100
Jaro, op. 128
Romance, op. 121, 140
Sedm romancí na Alexandra Bloka, op. 127
Pochod sovětských vojáků, op. 139
Sváteční pochod

Suity

Suita fis moll, op. 6
Zlatý věk, op. 22
Suita na slova Michelangela Buonarottiho, op. 145
Jazzové suity č. 1 a 2
Baletní suity č. 1–4

Filmová hudba
Nový Babylon, Sama, Zlaté břehy, Protiplán, Povídka o popovi a dělníkovi, Láska a nenávist, Mládí Maxima Gorkého, Přítelkyně, Velký občan, Návrat Maxima, Prostí lidé, Mladá garda, Pirogov, Mičurin, Setkání na Labi, Pád Berlína, Píseň velkých řek, Pět dní – pět nocí, Hamlet, Rok jako život, První eskadra, Král Lear, Poslové věčnosti, Ovád, Křižník Potěmkin, Čerjomušky, Spalující touha aj.
Scénická hudba
Výstřel, Rule, Britannia! Lidská komedie, Ruská řeka aj.
Diskografie
Základním měřítkem pro symfonie D. Šostakoviče jsou nahrávky Leningradské filharmonie pod taktovkou Jevgenije Mravinského (šéfdirigentem v letech 1938–1988), který uvedl několik premiér Šostakovičových symfonií. Podobné autentičnosti dosáhl také Kirill Kondrashin, kterému byla svěřena premiéra čtvrté symfonie (v r. 1961) a dirigoval i premiéru 13. symfonie Babi Yar v r. 1962. Za ikonické nahrávky komorní hudby můžeme považovat nahrávky Borodinova kvarteta (založeno r. 1945), jehož členem byl i Mstislav Rostropovič, kterému Šostakovič věnoval oba dva violoncellové koncerty. Houslové koncerty uvedl David Oistrach, z nichž první z nich, který byl napsán v letech 1947-1948, nebyl uveden až do Stalinovy smrti.

Klavírní hudbu nahrával Šostakovič sám nebo jeho syn Maxim Šostakovič. Dílo 24 preludií a fug věnoval klavíristce Tatianě Nikolayevě, která je během let 1962–1992 nahrála celkem čtyřikrát.
Autorská práva
Díla jsou pod autorskými právy do 1. ledna roku 2026, tudíž nejsou dostupná volně na internetu.
Ocenění
Řád rudého praporu práce (1940)

Stalinova cena (1941, 1942, 1946, 1950, 1952)

Leninův řád (1947, 1956)

Lidový umělec RSFSR (1948)

Lidový umělec SSSR (1954)

Mezinárodní cena za mír Světové rady pro mír (1954)

Čestný člen Královské švédské hudební akademie (1954)

Člen Berlínské akademie umění (1955)

Čestný člen Accademia Nazionale di Santa Cecilia (1956)

Čestný doktorát z Oxfordské univerzity (1958)

Leninova cena (1958)

Cena Wihuri Sibelia (1958)

Rytíř Řádu umění a literatury (Chevalier de L´Ordre des Arts et des Lettres (1958))

Čestný člen Americké akademie umění a literatury (1960)

Člen Srbské akademie věd a umění (1965)

Zlatá medaile z Královské filharmonické společnosti (1966)

Hrdina socialistické práce (1966)

Velká stříbrná medaile Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku (1967)

Státní cena SSSR (1968)

Mozartova medaile Mozartovy komunity ve Vídni (1969)

Řád říjnové revoluce (1971)

Hudební cena Leónie Sonningové (1973)

Státní cena Glinka (1974)

Rakouské čestné vyznamenání pro vědu a umění (1974)

Externí člen Académie des Beaux-Arts (1974)
Skladby věnované D. Šostakovičovi
Günter Kochan: Klavírní skladba pro D. Šostakoviče (1974)

Ernst Hermann Meyer: Preludium pro D. Š. Pro klavír (1975)

Friedrich Schenker: Smyčcový kvartet č. 2, Omaggio a Michelangelo Buonarroti e Dmitrij Schostakovich (1983)

Alfred Schnittke: Preludium “In Memoriam DSCH” pro housle (1975)

Ronald Stevenson: Passacaglia na DSCH pro klavír (1960-1962)

Mieczyslaw Weinberg: Symfonie č. 12 “In Memoriam Dmitrij Šostakovič” (1975/76)
Filmy o Šostakovičovi
Leonard Bernstein and the New York Philhamonic in Moscow (koncert, 1959)

Dmitrij Schostakowitsch – sonáta Altowaja (dokument Semjona Aranowitsche a Alexandra Sokurowa, SSSR, 1981)

Svědectví (Velká Británie, 1987/88), na základě knihy Solomona Volkova

Válečné symfonie: Šostakovič proti Stalinovi (dokument Kanada, Německo, Nizozemsko, 1997)

Dmitrij Šostakovič: Směrem k chladnému ránu. (dokument, Německo, 2007/2008)

Dmitrij Šostakovič – muž mnoha tváří (dokument, Německo, 2015)
Literatura
The Music of Dmitri Shostakovich, the Symphonies – Roy Blokker, Associated Univ. Press, 1979

O době a sobě – Dmitrij Šostakovič, Supraphon, 1980

Galina, A Russian Story – Galina Vishnevskaya, 1985

Schostakowitsch – Sein Leben, sein Werk, seine Zeit. – Krzysztof Meyer, Gustav Lübbe Verlag, 1995

Shostakovich: A Life – Laurel Fay, Oxford University Press, 2000

“Dmitri Shostakovich” – David Fanning, Laurel Fay. The New Grove Dictionary of Music and Musicians (2nd edition), Macmillan, 2001

Volkov´s Testimony Reconsidered – Laurel Fay, Indiana University Press, 2002

Memories of Shostakovich – Ardov Michael, Short Books, 2004

Šostakovič a Stalin: Umělec a Car – Solomon Volkov, 2004

Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče. – Solomon Volkov. Akademie múzických umění, Praha, 2005