Thomasova opera Hamlet po Ostravě také v Plzni

Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu dne 20. ledna v budově Nové scény premiéru opery Ambroise Thomase „Hamlet“. V hudebním nastudování šéfdirigenta souboru Norberta Baxy, v režii ředitele Divadla J. K. Tyla Martina Otavy. Na imponující, působivé scéně Pavla Kodedy, s variabilitou a dynamikou proměn praktikáblů i důmyslnou prací se světly (osvědčený Antonín Pfleger), kostýmním výtvarníkem je Aleš Valášek, sbormistrem Zdeněk Vimr.

Thomasova opera Hamlet se u nás netěšila po své premiéře roku 1868 tak velké přízni jako autorova předchozí Mignon. Byla sice v Praze rovněž uvedena brzy v českém překladu, nicméně zmíněnou Mignon v oblibě nepřekonala. Plzeň uvedla Mignon v šedesátých letech minulého století s Libuší Neubarthovou, Zdeňkem Jankovským, Jiřím Berdychem, zaznamenala velmi slušný ohlas, ne však návštěvností fatální, byl jsem svědkem všech repríz. Toto dílo má oproti Hamletovi jednu velkou výhodu – minimálně dva typické „hity“ (árie Mignon a Filiny), bez nichž se opera nestává takzvanou „trvalkou“. A v konkurenci dějové nesoutěží s tak slavnou činohrou, kde roli Hamleta touží ztvárnit nejlepší herci světa v nejlepších letech (u nás vzpomenu aspoň jednu hereckou legendu za sebe – Radovana Lukavského)…

Slavný námět není pro operu velkou výhodou. Ti, kteří opeře jako vysoce stylizovanému útvaru zrovna nevěří, mají snadný argument. Hamlet v opeře? To bude operní slátanina vůči klasice námětu, ba co víc, to zavání až paskvilem. Musí se vždy prokázat, že hudební výraz je silnější než mluvené slovo. Dnes je navíc v opeře zvykem hrát díla v originálu, kdy slovo nemá tak bezprostřední dopad na diváka. Pěvci musí svádět boj s obtížným francouzským jazykem, jenž není dnes do té míry rozšířený, jako byl v období meziválečném, kdy Francie byla dominantní mocností a de facto hlavním garantem bezpečnosti pro tehdejší Československo. Absolvent prvorepublikového reálného gymnázia musel zvládnout francouzštinu a němčinu, spolu s latinou a řečtinou. Však mi to otec, sám profesor, kdysi omílal den co den, jací jsme dnes nevzdělanci. Pěvci, kteří nikdy nestudovali francouzštinu, to nemají snadné, když prezentují tento krásný, vokální, leč velice obtížný jazyk na jevišti.

Hamleta uvádí operní Plzeň vůbec poprvé v historii plzeňského divadla, škoda, že ne v historické budově. Typické dílo francouzské lyrické opery uvedla před dvěma roky Ostrava (recenze z premiéry a jedné z repríz přinesla Opera Plus zde a zde), ba zabodovala s ním loni na přehlídce operních scén v Praze (recenzi Opery Plus najdete zde). Plzeň si ale s Ostravou obec návštěvníků nesbírá (na premiéře to však podle návštěvnosti tak vypadalo, že ano …), tudíž mohla dobře využít oba představitele titulní role ostravské inscenace – Rakušana Thomase Weinhappela a Romana Hozu.

Thomasův Hamlet není ani ve světě moc uváděn, jak potvrzuje sympatický Rakušan Thomas Weinhappel v zajímavém rozhovoru pro Operu Plus (celý rozhovor najdete zde), kde uvádí, že studiu obsáhlé role ve francouzštině, kterou neznal, věnoval šest měsíců! Je rád, že může roli uplatnit hned dvakrát po sobě na důležitých českých scénách. Veliký vládce divadelní říše William Shakespeare je rovněž štědrým dárcem operních libret. Skladateli Thomasovi vytvořili libreto podle předlohy Williama Shakespeara a dle divadelní hry Alexandra Dumase a Paula Meurice libretisté Michel Carré a Jules Barbier.

Režisér Martin Otava (rozhovor o Hamletovi přinesla Opera Plus zde) volí takzvanou londýnskou verzi, přesněji verzi pro Covent Garden, se zkráceným závěrem opery, v němž Hamlet umírá spolu s Ofélií – zachovává se tím vyústění Shakespearova dramatu. Tato verze je rovněž zbavena i původního balastu a patosu velkých baletních scén. Martin Otava ponechává dílo v původním hávu doby, neaktualizuje děj, čímž se zajisté zavděčí podstatné části plzeňského operního či spíše potažmo hudebního publika. Vychází ze základu zdařilé, líbivé a zároveň vysoce funkční scény Pavla Kodedy, schopné variabilních proměn.

Zavěšením sestavy nerezových ploch, evokujících žiletky, dokáže scéna odrážet herce i světla v různých úhlech. Jako je v režijním rukopisu Martina Otavy již obvyklé, soustřeďuje se na scénickou věrohodnost vztahů jednotlivých postav, zde především vyzdvihuje motiv ambivalentního vztahu mezi Hamletem a jeho matkou Gertrudou. Režisérem vedené postavy jsou zbaveny operních manýr, gesta pěvců se jeví v rámci daného hudebního stylu přirozená, vycházejí z Thomasovy hudby. Jsou prosta nánosů starých gestických „operáckých“ prvků, jejichž plíživý návrat do operního herectví v Česku jsem vnímal v nedávné minulosti s jistým překvapením. Jsem rád, že tato přechodná etapa v Čechách mizí díky poctivé režijní práci skutečných operních režisérů, navazujících na velkou českou tradici důsledného vycházení z hudebního výrazu, nikoliv nahodile.

Pěvecké obsazení plzeňského Hamleta se jevilo na premiéře (Plzeň již upustila od předlouhé tradice druhých premiér) jako solidní, ne však obrazně řečeno zvedající ze sedadel, jak se to podařilo ve Verdiho Macbethovi (recenzi z premiéry najdete zde). Není snadné najít věrohodné obsazení, na straně druhé není po ruce srovnání s minulostí, pěvci zlaté éry Plzně ani Prahy si Hamleta nemohli ověřit, nehrál se…

Pěvec obsáhlé titulní role – rakouský barytonista Thomas Weinhappel – školený ve Vídni, vládne kultivovaným, libozvučným lyrickým barytonem s tenorálně zabarvenou vysokou polohou, s jistým hlasovým rozsahem a zřetelně racionálně promyšleným frázováním a dynamikou. Měkký charakter hlasu příjemného témbru je schopný pozoruhodných modulací. Pravda, pěkná a dobře cílená decrescenda z forte až do jemného falzetového pianissima, která oceňuji, se občas přece jen trochu utajují za orchestrem. V těchto delikátních detailech jde o to, kde je pěvec na jevišti režií situován. Podobně je třeba racionálně zvažovat mezza voce a piana umístit jen tam, kde nezaniknou prostorově za orchestrem, byť citlivě dynamicky hrajícím. Pěvec je zejména svým zjevem, snahou o dynamismus hereckého pojetí i pohybovou pružností pro tuto velkou roli „rozervance“ romantické opery takřka předurčen. Jeho hlas je strukturálně typicky lyrický, bylo by pro mne patrně větším zážitkem, slyšet s ním třeba Schubertův písňový cyklus Zimní cesta s klavírem.

Každá premiéra skrývá nějaké překvapení. Letošním milým překvapením byla pro mne a pro plzeňské publikum ve vizáži mladistvě působící sopranistka Doubravka Součková, imponující lyricko-koloraturním sopránem technicky zjevně velmi dobře vedeným. Mladá umělkyně je typologicky až personifikací role Ofélie svým éterickým vzezřením. Její příjmení jako by symbolizovalo vynikající českou sopranistku minulosti Stanislavu Součkovou, pěvkyni – legendu obdobného oborového charakteru. Pohyblivý, technicky suverénní, nosný a zvukově příjemný soprán se během večera uvolňoval, zdobila ho též zřetelná snaha o dobrou dikci francouzštiny. Závěrečná scéna sklidila u publika zcela zaslouženě jediný delší, opravdu spontánní potlesk večera na otevřené scéně. Podobně jako u barytonisty premiéry bych jen poněkud zvážil vhodnost půvabných pian, ve vyšší poloze zajisté velmi působivých, ale v nižších polohách trochu zanikajících (nižší polohy jsou u lehkých, hlavových hlasů vždy de facto pianové již ve volně spuštěném tónu, netřeba za orchestrem ještě dynamiku ubírat).

Katarína Jorda jistě nezklamala atraktivním zjevem, výrazem a herecky sázku režiséra na postavu královny Gertrudy jistě naplnila. Pěvecky jí zřejmě poloha této role, jistě znatelně menšího prostoru v porovnání s tituly nedávné minulosti v Plzni (Macbeth – recenze zde, Médea – recenze zde a zde), ne tak zcela vyhovovala svým rozvržením, častými hlubokými polohami, to se ovšem stává. Nikdo není plně univerzální. František Zahradníček, v Plzni oblíbený, zaujal pěvecky i výrazově ve středních a vyšších polohách, herecky imponoval pěkným držením postavy dánského krále Claudia. Zajímavě, až impozantně v zajímavé amplifikaci vyznívá prostorově Duch Hamletova zemřelého otce v podání Pavla Vančury. Pěknou hereckou kreací zaujal Jiří Kubík jako Polonius, nemá toho sice pěvecky mnoho, ale postava je v Otavově volbě koncepce důležitá pro závěrečné resumé díla.

Paolo Lardizzone má v roli Laerta, škoda, jen menší typ role, hlas pro prvooborové tenoristy až netypický. Upoutal nevšední barvou svého znělého spinto tenoru a zářivými výškami. Podobných výkonů bych si přál mít více, opravdu není malých rolí, jak nás učil vzletně Stanislavskij, ač jsme se tomu usmívali a dodávali, že jsou jen malé gáže… V řadě takzvaně malých rolí odvedli profesionální práci všichni zúčastnění pěvci. Pro mne vynikl zejména Tomáš Kořínek hezkou kresbou postavy Marcelluse, zaujala vtipná scénka hrobníků hlasově velmi disponovaného Josefa Jordána a zkušeného Dalibora Tolaše, který mimo tuto postavu stačil vypomáhat i ve sboru. Jak vidět, ekonomika je dnes všudypřítomná.

Tím se dostávám ke Sboru opery Divadla J. K. Tyla, který připravil na pozoruhodné úrovni sbormistr Zdeněk Vimr. Zvukovou homogenitou a intonační pevností mi sbor připadal ještě výraznější než v loňských premiérách, v závěru patřil jeho výkon k nejsilnějším okamžikům večera, vedl si dobře i jevištně.

Hudební nastudování šéfdirigenta Norberta Baxy jsem nechal na závěr. Ne snad probůh proto, že bych ho takto kladl v hodnotové hierarchii. Vůbec ne! Hudební nastudování, osobnost dirigenta je vždy v opeře naopak zcela zásadní, ba nejzásadnější, nechť se páni režiséři nezlobí, dirigent je vždy nejvýše kvalifikovaná osoba v operním divadle. Orchestr opery Divadla J. K. Tyla pod citlivým dynamickým vedením Norberta Baxy podal velmi dobrý výkon, intonační nejistota v žestích v první části se v průběhu večera vyrovnávala a orchestr dosahoval vcelku homogenního, dynamicky vyváženého zvuku, vynikala skupina violoncell a hráčů na dřevěné dechové nástroje. Na výše zmiňovaných zvukově zanikajících místech sólistů zde nenese dirigent žádnou vinu. Tady by pěvci ve svém vlastním zájmu měli mít na zkouškách „své“ pěvecké rádce, jimž plně věří, aby jim korigovali píli, co se pian týče. V prostoru divadla – bez mikrofonů – prostě ne vždy přes clonu orchestru, byť tentokrát citlivě doprovázejícího, přesvědčivě vyznívají. A dirigent u pultu neslyší dynamiku tak, jako se jeví v auditoriu. Ostatně proto komise u pěveckých konkurzů sedí spíše vpovzdáli jeviště. Je to ryze operní specifika, Karel Gott se o ni zajímat při vší úctě věru nemusí…

Snad připomenutí k Nové scéně, kde vnímání hlasů z jeviště je dost rozdílné podle toho, kde divák sedí. Nevím, kde sedí v Novém divadle konkurzní komise, snad ne moc vzadu, to by asi málokdo v Plzni u pěveckého konkurzu uspěl… Návštěvnost premiéry byla nebývale nízká. Nemohu nalézt omluvu v menší atraktivnosti tohoto titulu, byť na tom podíl zřejmě má. Tuším, že více se podepisuje neatraktivnost Nové scény pro žánr opery, ani číše vína zdarma ke vstupence nefungovala…

Martin Otava zdědil po svém předchůdci tíživé břemeno. V Linci vyrostl v téže době atraktivní, krásný, moderní Musiktheater, který naopak publikum až magneticky přitahuje, návštěvnost má 97 procent. Holt platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Linec je město se stejným počtem obyvatel jako Plzeň. Ale jak mi řekl v rozhovoru jeden významný dirigent nedávné operní Plzně, nemohu prý porovnávat Bruckner Orchester Linz s operním orchestrem v Plzni, pro údajně výrazně jiné podmínky (nebyl včera přítomen, aby nevzniklo podezření). Ano, uznávám, že nemohu. Budovy nových divadel snad ano. Ještě, že má Plzeň skvělou historickou alternativu z roku 1902, díky našim šikovným předkům. Vždyť i toto souvisí se začínajícími oslavami Českého roku 2018.

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigenti: Norbert Baxa (alt. Jiří Štrunc)
Režie: Martin Otava
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Aleš Valášek
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Světelný design: Antonín Pfleger
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor opery DJKT Plzeň
Premiéra 20. ledna 2018 Nová scéna Plzeň

Claudius – František Zahradníček (alt. Jevhen Šokalo)
Královna Gertruda – Katarína Jorda (alt. Barbora Polášková / Ivana Šaková)
Hamlet – Thomas Weinhappel (alt. Roman Hoza)
Polonius – Jiří Kubík (alt. Pavel Klečka)
Ofélie – Doubravka Součková (alt. Emily Bradley / Vanda Šípová)
Laertes – Paolo Lardizzone (alt. Philippe Castagner)
Horacio – Jan Hnyk (alt. Daniel Kfelíř / Vojtěch Šembera)
Marcellus – Tomáš Kořínek (alt. Jan Ondráček)
Duch Hamletova otce – Pavel Vančura (alt. Josef Kovačič)
1. hrobník – Dalibor Tolaš (alt. Roman Dušek)
2. hrobník – Josef Jordán (alt. Plamen Prokopiev)

www.djkt.eu