Choreograf Michal Záhora v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Týden s tancem (13) - od 29. března do 4. dubna 2017. V dnešním vydání najdete: O tvorbě a vesmíru s choreografem Michalem Záhorou. Premiéry na obzoru: Praha a České Budějovice. Do třetice: Ženy nového cirkusu se svým festivalem.
Michal Záhora (zdroj Divadlo Ponec)

Na scénu současného tance vstoupil v březnu Pulsar – nová umělecká platforma, která své aktivity zahajuje produkcí choreografie Michala Záhory. Svou tvorbu dříve realizoval v rámci souboru NANOHACH. Jeho nový projekt nese stejné jméno, ale dopátrat se posloupnosti náramně připomíná onu starou filozofickou otázku o vejci a slepici. Pulsar měl premiéru 19. března (naši recenzi najdete zde) a Michal Záhora nás nechal nahlédnout do procesu tvorby, práce s tanečníky i různých inspiračních zdrojů, ze kterých vychází.

 

Jak dlouho inscenace Pulsar vznikala?

Začali jsme na ní pracovat už v prosinci 2015 v rámci rezidence ve Studiu ALTA. Přizval jsem tenkrát ke spolupráci tanečnici a choreografku Katku Stupeckou, setkávali jsme se několik dní a zjistili, že se zabýváme podobným tématem. Začali jsme si o něm povídat, byla to taková konfrontace úhlů pohledu, názorů, něco jsme si vyzkoušeli a Kateřina zůstala u projektu jako někdo, kdo se na něj dokáže podívat zvenčí. Dál se půl roku nedělo nic, až v létě jsme začali zkoušet s tanečníky. Dva týdny v Praze, týden v Plzni a znovu týden tady. Pulsar tedy vznikl s velkými časovými přestávkami. Nejvíc oceňuji možnost rezidence, při které máme zajištěný prostor a podmínky, ale nejsme svázaní nutností dílo hned uvést.

Jak časové prodlevy ovlivňují tvorbu?

Doufám, že tím projekt zrál a posouval se. Někdy je dobré získat odstup a nadhled nad věcí, přerušit práci. Zjistil jsem ale, že půlrok je příliš dlouhá doba. Vyčerpává znovu se k tématu vracet a začínat od začátku, především pokud jde o práci s tanečníky. Vycházeli jsme také z jejich časových možností, byla to nutnost – tanečníci mají další povinnosti, projekty. Ale tvorba společné inscenace pak není koncentrovanou prací. Práce na takovémto typu choreografie není formální, je velmi obsahová a návraty jsou pak těžší.

V Pulsaru vystupují velmi mladí tanečníci, někteří teprve končí studium. Jak se s tak mladými lidmi pracuje?

Z jejich strany je znát velká motivace, a to je prvořadé. Vychází z nich mladistvá energie, rádi zkoušejí nové věci. Mohou inspirovat, protože nejsou ještě zaběhlí v rutině, nemají svoje stereotypy. Na druhé straně mají samozřejmě menší zkušenost. Některé věci, které tanečník po deseti, patnácti letech už bere jako běžnou součást zkoušky, oni teprve objevují, zjišťují. Takže na jedné straně je kladem velký vklad energie, ale nemůžeme se vždycky opřít o zkušenost, o zralost. Jeviště si často žádá určitou zralost člověka, pro mě osobně je velmi zajímavé dívat se na zralé, zkušené performery. Bavíme se ale o různých kategoriích v rámci kvality, kterou lidé přinášejí na jeviště. Ne o tom, že je něco lepší, nebo horší. A myslím, že s mou koncepcí mladá generace velmi dobře koresponduje.

Michal Záhora: Pulsar – Michal Záhora, Jitka Čechová – divadlo Ponec Praha 2017 (foto Vojtěch Brtnický)

Neměli být původně obsazeni naopak starší zralí interpreti?

Od začátku bylo možné jít oběma směry, rozhodoval jsem se, jakou cestou se vydat. Obě mají určitý smysl a význam, každá z těch dvou cest by podtrhla trochu jiný aspekt představení.

Jako obvykle je v programu u jmen interpretů položka „Tvorba a tanec“, takže jaký je jejich autorský vklad?

Tvorba inscenace se vždy odehrává skrze tanečníky, skrze jejich osobnost – od fyzické připravenosti přes mentální, jejich duševní vklad. Jednak choreografie přímo vzniká skrze ně, tedy přes improvizace, jednak podobu inscenace ovlivňuje i to, kdo jsou a jací jsou. Každý ze sebe do představení vnáší něco trochu jiného. Nejsou to jen interpreti, ale spolupodílejí se na představení. Neznamená to samozřejmě rovnocennost v tom směru, že by rozhodovali o podobě inscenace. Tanečníci se drží daného směru, určité vize, kam má inscenace směřovat, kterou přináším. Improvizační zadání jim dávám já. Dávám jim určité podněty, chci v nich vyvolat příslušnou reakci, probudit je. Oni tyto impulzy přijmou a transformují do vlastního pohybu.

Takže nejdeš na sál s apriorní představou, jak přesně daná choreografická sekvence bude vypadat?

Chci, aby se výsledek přiblížil mým představám, nepostupuji však od vnější formy, ale naopak zevnitř, skrze ně. Nevadí mi, když se výsledek nakonec i liší, protože v tom je princip tvorby. Tanečníci nejsou v pasivní roli, aby jen přejímali, ale vše skrz sebe transformují. Jdeme od konceptu přes konkrétní improvizační zadání. To, co objeví jako pohybově nosný materiál, se zase transformuje dál přese mě, je to takový kruh. Dochází k několika stupňům přeměny pohybového materiálu.

Jednou mi někdo řekl, když viděl choreografii Resonance, která byla postavena jako ženské trio, že v ní od začátku do konce vidí moje pohyby. Začal jsem se smát, protože tam v základu nebyl žádný pohyb můj. Měl jsem ale jasnou vizi a přesně vymyšlené úkoly. Ukazoval jsem obrazy, hudbu, všechny inspirační zdroje, které jsem měl a které měly pomoci, aby choreografie směřovala tam, kam jsem chtěl. Pohybový materiál generovaly tanečnice, ale byli jsme v naprostém souladu, takže inscenace pak vypadala jako „moje“.

V čem spočívají improvizační zadání?

Je mnoho inspiračních zdrojů i možností, jak je předat – přinést hudbu, ukázat obrazy, sdělit jim pocity. Cesta se musí volit u každého představení jinak. A také záleží na samotných tanečnících, někdo je více racionální a potřebuje analyzovat, někdo je intuitivní, někdo slyší víc na hudbu, někdo se musí soustředit na velmi konkrétní představy, někomu stačí obecnost. Můj úkol je vědět, kde je horizont, ke kterému se potřebujeme dobrat, a abych také našel pro ně cestu. U Pulsaru se mi to zase jen potvrdilo. Je tu pět lidí a opravdu každý z nich reaguje na jiné podněty, rezonuje s jinou částí.

Hudba vznikala současně s inscenací?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář