Choreografie a genderová nerovnost? Jedno z témat Týdne s tancem

Týden s tancem (6) - od 6. do 12. února 2017. O britském současném tanci a genderové nerovnosti s choreografkou Tamsin Fitzgerald. Práce s baletním publikem: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava.

O britském současném tanci a genderové nerovnosti s choreografkou Tamsin Fitzgerald

Před časem jsme publikovali rozhovor s tanečnicí a choreografkou Lenkou Vagnerovou (zde), která na začátku této sezony tvořila choreografii pro britský soubor 2Faced Dance Company. Objevilo se téma pro nás trochu nezvyklé – nerovnost v podmínkách pro choreografky a choreografy na britské taneční scéně. Náš současný tanec je stále oblastí, kde všichni umělci bez ohledu na gender bojují za důstojnou existenci a prioritou je přežít a tvořit. Otázka, jestli mají větší šanci na úspěch choreografové nebo choreografky, není na pořadu dne. A věřím, že by nebyla ani tehdy, kdyby se současný tanec stal respektovaným oborem s dobrým zázemím. Představa, že by choreografky měly být znevýhodněny proti tvůrcům mužům je pro nás jistě absurdní. Jaká je tedy situace v Británii a jaké jsou kořeny tohoto stavu? Podívejme se za obzor směrem na západ – na otázky odpovídá umělecká šéfka souboru 2Faced Dance Company, choreografka Tamsin Fitzgerald.

Mohla byste přiblížit projekt Bench (v překladu něco jako Lavice soudců), který má za úkol podporovat právě ženské choreografky? Co všechno je jeho součástí?

Projekt Bench odstartoval v roce 2015 jako reakce na obavy ohledně nedostatku ženských choreografek v britské umělecké sféře, ať už jde přímo o choreografky nebo o ženy ve vedoucích pozicích. Bylo skutečně citelné, že ženy prostě nedostávají dobré zakázky, příležitosti, i když tvrdě pracují. Publikum v Británii nemělo příležitost dostat se k dílům, která byla choreografována nebo režírována ženami. Tento program je devítiměsíční, zahrnuje dvě rezidence, v jejichž rámci se vybrané umělkyně učí marketing, PR, time management, umělecké vyjádření a jak komunikovat na jevišti i mimo jeviště, dělat fundraising, networking a řídit choreografický proces. Jako mentorky jsou tu pro ně přední britské choreografky, jako je Sharon Watson (Phoenix Dance Theatre), Caroline Finn (National Dance Company of Wales), Rosie Kay (Rosie Kay Dance), Charlotte Vincent (Vincent Dance Theatre), Kate Flatt a mentoruji i já. Dostávají stipendium, aby se kurzu mohly účastnit, a také mají možnost přihlásit se do konkurzu na vytvoření zájezdového díla nebo vložit prostředky do podpory nějaké nové myšlenky. Mimo tohoto programu pro umělkyně máme také Manifest Bench, ke kterému se mohou přihlásit divadla nebo organizace, a každé dva roky budeme pořádat konference. První konference Bench se konala minulý květen v rámci International Dance Festival Birmingham 2016.

Jakým nerovnostem choreografky v Británii vlastně čelí?

Jsme přesvědčeni, že je jich mnoho. Je mnoho žen, které tvoří v malém měřítku, ale když se chcete vyšplhat výš, tak narazíte na spoustu bariér. Částečně to má co dělat také s nízkým sebevědomím samotných žen. Ženy méně žádají o pomoc nebo podporu a často se protloukají na vlastní pěst a snaží se, aby si jejich práci někdo objednal nebo se na ni podíval, samy píší žádosti o podporu. Druhou stránkou věci je, že když má žena sebevědomí, je to často vnímáno jako agrese nebo síla, která je považovaná za „negativní“. Když se stejným způsobem chovají muži, je to jaksi roztomilé nebo je to alespoň u nich přijatelná arogance. Ženy také mají děti, a to znamená, že se nemohou účastnit společenských událostí nebo networkingů, kde se odehraje hodně rozhodnutí o tom, kdo dostane jakou zakázku.

A když se ženy nedostanou na velká jeviště nebo si je nenajmou britské scény, tak přichází nesmírný nedostatek vzorů, jak pro umělce, tak pro publikum. Částečně je na vině společnost a to, jak vidíme postavení ženy v ní, ale v rámci Bench si myslíme, že všechny umělecké organizace, především ty, které mají vlivné postavení, gatekeepeři, ti všichni by za to měli přebírat zodpovědnost. Genderové rozvrstvení by se mělo napříč organizacemi měřit, ať už z hlediska toho, kdo se dostane se svými díly do programu, kdo získá zakázku, zaměstnání, má úspěch. Je zodpovědností každého muže nebo ženy ujistit se, že se věci hýbou.

Je to problém umění jako celku? Kde vidíte kořeny této situace?

Ano, myslím, že tenhle problém jde napříč uměleckými žánry. Když se podíváte na skladatelky a dirigentky, je jich jenom pár, které byste dokázala vyjmenovat. Když se podíváte na oblast filmu, vidíte, že ženy jsou placeny mnohem méně než jejich mužské protějšky. Můžete zkusit vysledovat, jak často Royal Ballet zadává novou práci ženám, výsledek je šokující.

Nemyslím si, že se to dá shrnout do šablony „všichni muži jsou špatní“, myslím, že je mnoho žen, které ve svých vlastních souborech samy nezadávají práci ženám. Často slyším, že se říká: „Ženy prostě neumí choreografovat“, což mě opravdu štve, protože si prostě nemyslím, že je to pravda. Mnoho z pionýrů současného tance byly ženy.

Kdy jste založila vy svůj taneční soubor a proč?

Svou vlastní skupinu jsem založila v roce 1999. Vrátila jsem se domů a chtěla jsem začít dělat kurzy pro děti a mládež. V té době na kurzy tance chodilo velmi málo mužů, lidé se na to dívali jako na něco, co dělají jenom „teplouši“, a že to není pořádná kariéra. Chtěla jsem tenhle pohled změnit, takže jsem založila skupinu složenou z mladých mužů, v mém domovském městečku Herefordu. Během následujících sedmi let jsem v ní pravděpodobně učila stovky mužů, kteří pak pokračovali i do těch největších tanečních souborů. Vystupovali jsme po celém světě až do roku 2006, kdy jsem se rozhodla, že skupinu plně zprofesionalizuji. Nyní, v roce 2017, dostáváme pravidelnou finanční podporu od Rady pro umění a tanečníky zaměstnávám na plný úvazek.

Takže je záměr, aby zůstala stále mužskou skupinou.

Když jsme se zprofesionalizovali, rozhodla jsem se, že skupina zůstane věrná svým kořenům a zachovám ji jako mužskou. Nevzniklo to na základě nějakého „trendu“, ale prostě jen z potřeby dostat do tance víc mužů.

Na vašich stránkách jsem zjistila, že s vámi spolupracuje také Lucie Mirková, někdejší produkční souboru DOT504? Co pro vás dělá?

Lucie je programovou ředitelkou DanceXchange v Birminghamu, což je moje místní agentura. S Lucií už se známe pěkných pár let. Poprvé jsem ji potkala na Fringe v Edinburghu spolu s Lenkou (pozn. autorky – Vagnerovou) v Zoo Southside, v té době pracovaly pro DOT504. Lucie je teď členkou rady 2Faced Dance Company, takže mi radí a nabízí pomoc, když to potřebuji. Můj partner James Mackenzie provozuje právě divadlo Zoo Southside v rámci Fringe v Edinburghu, takže to byl také on, kdo mi představil tvorbu Lenky. James vybral do programu festivalu v průběhu let už spoustu českých souborů.

Tíhnete více k učení, nebo k choreografii?

Stoprocentně k choreografii. Učení miluji, ale živá se nejvíc cítím, když tvořím nové dílo. Cítím, že je to jedna z nejvíce odhalujících věcí. Otevíráte svou duši celému světu a doufáte, že si ji užívá a že je pro něj výzvou. Pořád učím a myslím, že mě to táhne k učení studentů, se kterými není jednoduchá práce nebo kteří mají problematické chování. Je to ohromně vděčná práce.

Vím, že jste teď se souborem na zájezdu v Indii. Proč jste se vydali na tohle turné a mimochodem, je úspěšné?

V Indii jsme na měsíc v rámci projektu Re:Imagine India. Je to program kulturní výměny, který investuje do spolupráce mezi uměleckými a kulturními organizacemi v Anglii a v Indii. Kromě tvorby je cílem vytvoření udržitelné sítě a partnerství mezi umělci i šéfy v organizacích v obou zemích, měl by se také vytvořit mezikulturní dialog a posílit vztahy prostřednictvím výměny nápadů, znalostí, práce, umělecké činnosti.

Náš projekt s názvem Outlands je oslavou žen. Buduje výměnu mezi ženami v Británii a Indii a spojuje v sobě tři části. V Bombaji a Bengalúru uvádíme představení RUN. Je to náš nejnovější trojdílný program s choreografiemi Lenky Vagnerové, Rebeccy Evans a mé. V Bengalúru, Bombaji a Ahmadábádu proběhnou série workshopů a masterclasses pro umělce a nakonec zahajujeme program Bench pro Indii. Zahájíme jednodenní konferencí na bienále Attakkalari, máme připravený program pro pět vybraných indických choreografek a dvě z nich získají stipendium, aby mohly přivézt svá díla do Británie v září a v říjnu tohoto roku. Bude to představení opět ve formě třídílného večera, třetí choreografie bude z dílny některé z choreografek, které se účastní projektu Bench v Británii.

V Indii už za sebou máme představení v Bombaji a to bylo neuvěřitelné. Měli jsme ohromné ohlasy, publikum bylo upřímně zvědavé na to, aby vidělo něco nového a jiného.

V čem podle vás spočívá největší síla tance a jaká je jeho úloha v dnešním světě?

Umělci mají moc změnit a ovlivnit společnost. Věřím, že je to naše největší síla a že jako umělci máme povinnost ji využít.

Děkuji za váš čas a přeji mnoho úspěchů projektu Bench.
***

 

Práce s baletním publikem: Národní divadlo moravskoslezské

Trend zapojování publika do divadelního života stoupá ve všech oblastech. Co bylo před deseti lety výjimečnou aktivitou, je dnes standardem. Diváci vždy toužili po tom, aby mohli nahlédnout do zákulisí tvorby a „být při tom“, dozvídat se o tom, co obnáší profese jejich hvězd. Divadla se snaží držet krok a nabízet divákům zábavu a poučení, jak jen to možnosti dovolí, protože diváci, kteří jsou souborům takto blízko, si vytvoří k umění mnohem pevnější vztah a stává se z nich velmi věrné publikum. Chceme tedy zmapovat, co se kde pro diváky připravuje v oblasti baletu.

Balet Národního divadla moravskoslezského patří k tělesům, která mají pro diváky připravený obsáhlý edukativní program. „Snažíme se přiblížit a rozkrýt z představení to podstatné a zajímavé, seznámit diváky s tvůrci, hudebními skladateli, formou inscenace, jejími protagonisty atd. Interaktivně je vtáhnout pomocí workshopů, a tak je zapálit pro dané téma nebo taneční styl. Potěšit věrné fanoušky a samozřejmě přilákat nové diváky – ty, kteří si nejsou jisti, zda balet „přežijí“,“ vysvětluje se spikleneckým mrknutím na závěr Pavlína Macháčová, produkční baletu Národního divadla moravskoslezského.

Tradiční a pravidelnou součástí všech baletních představení jsou dramaturgické úvody. V aktuální sezoně jsou pořádány k inscenacím Chaplin, Dva světy / Jeden svět, Sen noci svatojánské a Popelka. Jedná se o cca 15 – 20 minutová setkání šéfky baletu Lenky Dřímalové s diváky ve foyer divadel. Kromě úzkého kontaktu s diváky je motivací přiblížit jim inscenace ještě předtím, než je uvidí. Na úvodech bývá vysvětleno pozadí vzniku inscenací, zahrnují setkání s tanečníky či inscenátory. „V rámci těchto setkání se diváci dozvědí spoustu zajímavosti souvisejících s dějem představení a jeho vznikem. Velmi atraktivní je, že se tak často děje formou dialogu šéfky baletu s některým z našich tanečníků. Rádi vyprávíme, co se nám v průběhu představení může přihodit, z čeho máme strach, nebo naopak, co si na jevišti užíváme,“ doplňuje dál Pavlína Macháčová.

A jaké jsou ohlasy publika? „Ostravští diváci dobře reagují – obzvláště u moderního repertoáru, kdy jim toto přiblížení mnohdy pomáhá více porozumět choreografii i seznámit se blíže s tanečníky. Přestože někteří tanečníci na besedách hovoří anglicky, nemáme problém, že bychom si s diváky nerozuměli, naopak. Někteří anglicky mluvící italští tanečníci mají i své fankluby – Stefano Pietragalla, Giordano Bozza…“

Další akcí baletu bývají příležitostné otevřené zkoušky k jednotlivým představením, které zahrnují návštěvy diváků přímo na baletním sále a svou formou se podobají workshopu. Návštěvníci mají možnost vidět tanečníky v jejich přirozeném pracovním prostředí. Jsou jim představovány části choreografií s komentářem, mohou si vyzkoušet rekvizity, „naučit se“ kousek choreografie, klást otázky tanečníkům nebo se s nimi vyfotit. Dovídají se o průběhu zkoušení a příprav inscenace.

Před premiérou pak mají přístup na část jedné z jevištních zkoušek – a tedy možnost vidět choreografy při práci s tanečníky ve fázi zrodu inscenace. Akce doprovází výkladem šéfka baletu. „Před každou z baletních premiér pořádá balet také předpremiérové besedy v Knihcentru. Zde je snahou zvát „atraktivní“ hosty, kteří nějakým způsobem souvisejí s představením – a k tématu vnesou svůj pohled a nadhled. Toto všechno jsou akce, které pořádá přímo balet,“ pokračuje Pavlína, „Divadlo dále pořádá v rámci noci divadel Dny otevřených dveří, na kterých balet samozřejmě také participuje. Ateliér NDM pořádá pravidelné Letní divadelní školy, určené pedagogickým pracovníkům a dalším zájemcům. I zde bývá balet zastoupen workshopem a povídáním o některém z představení na repertoáru.“

Tanec je živé umění, a tak je jen správné, že se baletní soubory snaží být divákům blíž. Postupně se podíváme na zoubek dalším scénám a doprovodným programům, které nabízejí.