Fotograf Vojtěch Brtnický: Když se bojíte, donutí vás to dělat věci dobře

Týden s tancem (58) – od 5. do 11. února 2018. V dnešním vydání najdete: Několik otázek pro Vojtěcha Brtnického. Mezinárodní baletní soutěž Prix de Lausanne 2018. Taneční filmy v Brně.

 

Několik otázek o fotografování tance pro Vojtu Brtnického
Se zahájením instalace fotografií pod širým nebem na náměstí Václava Havla se sama nabídla příležitost zeptat se fotografa Vojtěcha Brtnického na jeho cestu k zachycování tance. Výstava na prostranství mezi historickou budovou a Novou scénu Národního divadla k sobě připoutala i mediální pozornost, což u tance vůbec není obvyklé. Ani u těch, kteří ho zachycují a umožňují sdílení zážitku, jenž je jinak tím nejprchavějším z prchavých…

 

Kdy jsi poprvé fotografoval tanec – vzpomeneš si na první představení?

Na to „úplně poprvé“ si asi nevzpomenu, ale vzpomínám si velice dobře na pocity z prvního focení současného tance dvanáct let nazpět. Moje tehdejší přítelkyně věděla o mé vášni pro divadelní fotografii a vzala mě s sebou na studentské představení na konzervatoř Duncan Centre. Byl jsem unešený.

Proč jsi u fotografování tance zůstal – co tě na něm fascinuje?

Současný tanec je mi velice blízký. Ne v tom smyslu, že bych se já sám snad dokázal nějak esteticky rozpohybovat. Spíš proto, že vyjádření pohybem mi přijde mnohem jasnější než vyjadřování slovy. Myslím, že jsem u něj jako u tématu zůstal, protože má tolik forem a podob, že se to jednomu do hlavy nevejde. Navíc při něm můžete velmi snadno zkoumat svoje vlastní pocity a myšlenky. Někdy třeba i velmi niterné nebo třeba takové, které jsou ve společnosti považovány za tabu. Neznám jinou uměleckou formu, která by dovedla v takové míře a intenzitě tyto věci kombinovat. A často to dělá s velkou měrou jakési přirozenosti.

Do toho vstupuje fotografie jako něco, co ovládám, a chtěl bych křičet do světa, jak moc jsou některé věci, které jsem fotil, zajímavé. A nakonec myslím, že současný tanec speciálně u nás potřebuje víc jakýchsi pojících můstků s okolním světem.

Díváš se předem na zkoušky, nebo fotíš takříkajíc „z listu“?

Nejraději nevím vůbec nic, nedívám se na zkoušky, ani nečtu anotace. Na začátku představení mám pak mysl jako nepopsaný papír a jsem i náležitě „ve stresu“. Což je dobrá věc. Když se bojíte, donutí vás to dělat věci dobře.

Jak se u současného tance pozná ten pravý okamžik, kdy zmáčknout spoušť?

Nejsem si jist, že znám odpověď na tuto otázku. Myslím, že se to částečně odvíjí od toho, co člověk od své práce chce a jaká má očekávání. A částečně je to jen předvídavost a intuice dohromady. U mě převládá touha po pocitu, který máte, když se trefíte. Přičemž slovo „trefit“ nelze brát tak docela s nadsázkou. Zásadně nepoužívám sériové snímání. V dnešní době je sice možné vyfotit víc jak deset fotek za vteřinu, ale to je pěkná nuda. Nemluvě o tom, že to zase tak moc nepomáhá.

Dokážeš si při fotografování vůbec představení užít a vnímat ho v jeho celistvosti?

Často se při práci jen dívám, a utvářím si dojem. Myslím, že to je jedna ze základních složek. A užít si představení s foťákem na krku pro mě není sebemenší problém. Dokonce bych řekl, že s foťákem na krku je to o něco lepší. Jako divákovi mi při představení z návyku chybí zdolávání výzev.

Největší zážitek z fotografování performance Momentum?

Jednoznačně úplné finále. Přišlo mi, že přechod z performance do normálního tempa trval celou věčnost. Navzdory tomu jsem cítil, jako bych takový pocit důvěrně znal. Bylo to okouzlující a dojemné.

Jak funguješ v praxi – vyhledáváš si inscenace, které tě zajímají, nebo produkce zavolá se zakázkou? A odmítl jsi někdy vyfotit nějaký projekt?

Nevyhledávám, nerad se vnucuji. Jsem však štěstím bez sebe, že můžu pracovat s lidmi, se kterými pracuji. A jsem ohromně vděčný, že i ti největší profesionálové, se kterými pracuji, mě nechávají pracovat tím mým způsobem.

Běžně odmítám nabídky aranžovaných focení na plakáty. Lidé si často neuvědomují, jak propastný je rozdíl při práci s aranžovanou fotografií a při dokumentování.

Dá se fotit tanec na plný úvazek, aby to bylo k uživení?

Dostat se do fáze, kdy se tím dá živit, trvalo mnoho let, ale jde to. A ve výsledku je to velmi příjemné. Také si nedovedu představit, že by se tím dalo u nás živit kdekoliv jinde než v Praze.

Určitě jsi absolvoval i různé workshopy. Je nějaký fotograf, který tě hodně ovlivnil, ukázal nějakou úplně novou cestu?

Byl jsem na dvou workshopech a trochu mě mrzelo, jak dalece se autoři dílny zabývali svým vlastním přístupem a jak málo se věnovali základům řemesla. Rozumět technice toho, co děláte, je elementární. Spousta lidí má za to, že vědí dost. Často tomu tak není a workshop jim v takovém případě nedá absolutně nic. Mým vzorem v přístupu k lidem a práci je Standa Krupař.

Canon, nebo Nikon? A proč?

Canon, kvůli ergonomii. Fotím neustále na úplný manuál, do ruky dobře padnoucí fotoaparát je tedy poměrně zásadní.

Co ty a černobílá fotka?

Studium fotografie jsem stihl dokončit těsně před nástupem digitální fotografie a jsem za tu skutečnost nesmírně rád. Strávil jsem bezpočet hodin v temné komoře, fotil na negativy formátu 13×18, retušoval štětečky a verzatilkou a tak dále. Bylo to krásný období, ale jako každý rozumný člověk jsem za nástup digitálu rád. Analogová fotografie je tak časově náročná, že bych nestihl už asi vůbec nic jiného.

Nezkoušíš ji někdy přece jen i dnes? Omezený počet snímků by byl výzva, hlavně u tance…

Snil jsem o přechodu na klasickou Leicu. Bohužel ani moje oblíbené černobílé kinofilmy už se nevyrábějí. Nicméně vlastním dva starší kinofilmové Canony (EOS 1N) a jednou za čas si na ně pro radost něco vyfotím.

Kdybys nefotil tanec, kam by tě to nejvíc táhlo?

Nedávno jsem přičichl k astro-fotografii, která je mi čas od času příjemným odpočinkem, ale jinak bych se víc věnoval reportáži a dokumentu. Témata jsou všude kolem nás.

Díky za povídání a přeji pevnou ruku do dalších projektů!

VIZITKA:
Vojtěch Brtnický vystudoval Střední odborné učiliště v Jihlavě, obor fotografie, v oblasti se dále vzdělával i po absolutoriu. Specializuje se na reportážní a taneční fotografii, občasně se věnuje i ateliérovému focení. Fotografie ho již zavedla do Mexika, Jižní Korejei, Lapland, Makedonie, Francie, Německa, Švýcarska nebo Izraele. Na svém kontě má řadu samostatných i kolektivních výstav.

 

Prix de Lausanne 2018
V neděli skončila mezinárodní baletní soutěž pro mladé tanečníky Prix de Lausanne. Letos se konal již 46. ročník, výsledky byly vyhlášeny 3. února. Snad nikoho už nepřekvapuje, že mezi vítězi opět dominují tanečníci z asijských zemí, kteří se v soutěžích pravidelně umisťují mezi vítězi. Soutěže se zúčastnilo čtyřiasedmdesát mladých, jednadvacet bylo vybráno do závěrečného finále. Nakonec se poštěstilo osmi tanečníkům, kteří získali stipendia na partnerské školy a soubory, vesměs prestižní instituce rozeseté po celém světě. Předsedou poroty byl letos umělecký ředitel nizozemského Het National Ballet Ted Brandsen. Vítězové: Shale Wagman (Kanada), Hanna Park (Jižní Korea), Wenjin Guo (Čína), Junsu Lee (Jižní Korea), Xinyue Zhao (Čína), Miguel Angel David Aranda Maidana (Paraguay), Carolyne Galvao (Brazílie), Aviva Gelfer-Mündl (USA). Contemporary Dance Prize: Junsu Lee. Cena diváků: Carolyne Galvao. Rudolf Nureyev Foundation Prize: Shale Wagman, Best Swiss Candidate Prize: Lukas Bareman (Belgie). Ostatní finalisté získávají jako cenu tisíc švýcarských franků a pro ostatní organizují zástupci soutěže jakousi burzu, Networking Forum, kde se mohou, respektive mohli (protože akce konala v neděli) setkat se zástupci partnerských škol a tanečních souborů a ještě osobní iniciativou získat možnost stáže.

V rámci Prix de Lausanne je také každoročně udílena Cena za celoživotní dílo. Ta letos putovala k choreografovi, kterého zná i pražské publikum, je jím Jean-Christophe Maillot. Národní divadlo mělo na repertoáru jeho balet Popelka (2011–2012) a jeho soubor Les Ballets de Monte-Carlo tu hostoval před deseti lety s inscenací Romeo a Julie. Sám Jean-Christophe Maillot získal na soutěži v roce 1977 cenu jako tanečník, pak byl několikrát členem poroty. Organizátoři Prix de Lausanne mu také položili čtyři otázky:

 

Jaký nejdůležitější vzkaz byste chtěl předat mladým tanečníkům pro jejich budoucí kariéru?

Nemějte strach.

Co byste si býval přál vědět, když jste byl mladým tanečníkem, a víte to až teď?

Že nikdy nepracujeme dostatečně tvrdě.

Když se ohlédnete za svou kariérou, co bylo tím impulzem, který vás přiměl k tomu stát se choreografem?

Zvláštností profese choreografa je, že vaše práce závisí na ostatních. Co mě postrčilo k tomu, že jsem se stal choreografem, bylo potěšení, které mám z toho, že můžu s ostatními lidmi sdílet jedinečný zážitek.

Co představuje Prix de Lausanne v dnešním tanečním světě?

Prix de Lausanne je jedinečná. Je to jediná baletní soutěž, ve které jsem ochotný být členem poroty, protože se tu klade větší důraz na budoucí kariéru tanečníků než na jejich vystoupení, což dělá tuhle soutěž jedinečnou. Také se stala jakýmsi barometrem kvality výuky tance v celosvětovém měřítku. Soutěž dál navazuje na výjimečné umělecké a lidské kvality svých zakladatelů Elvíry a Philippa Braunschweiových a Roselly Hightower: tří osobností důležitých pro mou kariéru.

Od příštího ročníku bude mít soutěž také novou ředitelku, stane se jí bývalá první sólistka a baletní mistryně Béjart Ballet Lausanne Kathryn Bradney. Stávající ředitelka (se kterou jsme mimochodem v loňském roce přinesli krátké interview) se vrací do Spojených států a nastupuje na post výkonné ředitelky Pennsylvania Ballet ve Philadelphii.
(zdroj: prixdelausanne.org)

 

Taneční filmy v Brně
V brněnském Univerzitním kině Scala se budou 8. února promítat od půl šesté večer taneční filmy. Co diváky čeká, napoví anotace.
Roman Štětina – Je Vám nevolno? Pomoc hledejte ve stanici
(cca 50 min., 2018)
Premiéra audiovizuální eseje – performance pro rozšířené kino. Text načetl Tomáš Černý.
Vladimír Houdek & Hana Polanská Turečková: Tři krátké filmy malíře Vladimíra Houdka a choreografky Hany Polanské Turečkové rozvíjejí impulsy avantgardního umění. Pohyb reaguje na geometrické vzorce obrazů. Choreografická analýza abstraktní formy v konkrétním prostoru.

1) Kanoucí šíře (17 min., 2014)
Pásmo obrazů a pohybů na motivy stejnojmenné Houdkovy básně.

2) Levitace (15 min., 2015)
Rovnováha a těžiště v dialogu dvou loutek.

3) Labyrint (13 min., 2017)
Zrcadlení uprostřed labyrintu několika těl.

Po promítání diskuse o roli choreografovaného těla v umění.

www.pollanskygallery.com