Michal Záhora, Petr Zuska a Alena Pešková a jejich nové projekty

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Inscenace Nostalgiáda je po šestadvaceti letech prvním projektem uvedeným v Česku v premiéře, Karel Vaněk se zde sice čas od času objevuje a uvádí své inscenace, ale přichází s produkcemi jako host (například loni s inscenací Jáchymov, recenze zde), nikoli tvořit nové projekty.

Karel Vaněk pochází z Litvínova. Před taneční kariérou vystudoval matematiku na Univerzitě Karlově, ale během studií začal navštěvovat soukromé taneční hodiny a stal se členem Vojenského uměleckého souboru Univerzity Karlovy. Účastnil se stáží v Londýně a New Yorku (London Contemporary Dance School, American Dance Festival, ve studiu Merce Cunninghama). V letech 1984–1990 byl čelenem Laterny magiky, v roce 1991 založil soubor, respektive umělecké duo Černá & Vaněk Dance. V letech 1992–1997 byl sólistou Choreografického divadla ve Freiburgu a v letech 1997–2002 sólistou Choreografického divadla Bonn. V roce 1993 byl pozván ITI (International Theatre Institut), aby vedl choreografický workshop během mnichovského světového kongresu International Theatre Institut. V roce 1996 byl jmenován ředitelem skandinávského choreografického workshopu New Dance „Danse 96“ ve Stockholmu. Kromě inscenací pro Černá & Vaněk Dance vytvořil choreografie pro New Prague Dancers, Schweizer Kammerballett, celovečerní představení pro Choreografické divadlo Bonn a další. Eva Černá zemřela v roce 2008, ale Karel Vaněk se dál věnoval a věnuje choreografické práci. V Praze byly v posledních letech uvedeny kromě Jáchymova například projekty Fearytale (2011) a Tanzhuren (2013).


V Liberci vzniká (S)tvoření

Pomalu se blíží také duben se svými premiérami. Jako první bude na řadě šesté liberecké Divadlo F. X. Šaldy s premiérou baletu s tajuplným názvem (S)tvoření. Už teď jsme požádali uměleckou šéfku souboru a choreografku Alenu Peškovou, aby nám svůj nový projekt přiblížila. V úvodní anotaci se dozvíme základní ideový rámec:

Odpoutejme se od dějových baletů a ponechme tanci jeho prvotní a nejhlubší smysl – rituál. V připravované inscenaci (S)tvoření se choreografka Alena Pešková nechává inspirovat východní filozofií, taoistickými texty a pěti lidskými emocemi – hněvem, radostí, zádumčivostí, žalem a strachem. Tancem prožitým do extrému, se všemi barvami, zvuky, vůněmi i tajemnými čísly… Taktéž přizveme na jeviště živly – vítr, oheň, zemi, kov a vodu. V tomto ‚mystickém rituálu‘ působícím na všechny smysly projdou diváci, ale i tanečníci a hudebníci katarzí a vyjdou očištěni… Všichni nacházejí chybějící element, jímž je láska.

Ale nedá nám to, abychom zkoumali dál…

Alena Pešková (zdroj archiv choreografky)

Můžete přiblížit, jaké konkrétní texty vás inspirovaly? Kam až se datuje jejich historie?

To vlastně bohužel nemohu. Je to esence všeho, co jsem z této oblasti do sebe vstřebala od té doby, co se mi krátce po revoluci dostala do rukou kniha Vladimíra Anda Klasická čínská medicína. Vzájemné rození, působení, ovládání i ponižování pěti prvků. Jejich vliv na (n)emoce a zpětný chod toho všeho. Pak jsem zjistila, že objevuji Ameriku, a že o tomtéž – ať už vědomě či podvědomě – hovoří všichni velcí duchové všech dob… A tak jsem se mohla vrátit do Evropy ke křesťanským mystikům, Goetheovi, Shakespearovi, Bachovi… Ačkoliv v západní kultuře častěji využíváme pouze čtyři prvky, na rozdíl od Východu, kde jich mají pět.

Co vyjadřuje samotný název představení – co má během něj být „stvořeno“? A necháváte se inspirovat i nějakými konkrétními tanečními projevy ritualizovaného chování, které dokumentují etnografové, tím, jakou má podobu využití tance v různých částech světa, nebo vás vede pouze intuice?

Jak již bylo naznačeno, taoistické učení o pěti prvcích je zde aplikováno na „náš“ časoprostor… Ale možná zůstáváme úplně mimo něj. Jistě jsme však někde, odkud se momentálně nedá utéci (z tohoto života), protože tu cítíme příliš mnoho vazeb. Něco se tu stalo… Možná se ocitáme v prostředí staré továrny, kde kdysi došlo k výbuchu. Možná je to staré nádraží, kde žádný vlak nikdy nejel. Uprchlický tábor, do kterého nevíme, proč a odkud jsme přišli. Divadlo, jehož režisér visí v provazišti… Prostě jsme někde, kde má každý svou „skříň“ se vzpomínkami, ale i věcmi, které se budou určitě ještě hodit… A tak tu čekáme na ten vlak, další výbuch, příchod někoho… A mezitím… (S)tvořitel (s)tvořil (s)tvoření, která tvoří… Ze stereotypu jedna emoce rodí druhou, ovládá jinou, podmaňuje další… Každá má svou barvu, vůni, číslo, zvuk… A je správné ji každou přijmout, prožít, ovládnout… Zatím jsou to jen naše surreálné sny, které nám protékají mezi prsty. Chytit je nemůžeme. Láká to i bolí… Ale všichni tušíme, co se musí stát, abychom se odhodlali odejít… Zůstat? Obojí chce odvahu.

S jakým pocitem nebo poznáním chcete, aby divák z vašeho přestavení odcházel?

Víte, já bych si vlastně přála, aby u tohoto představení diváci co nejméně přemýšleli, ale o to více prožívali. A to i přesto, že tu opravdu vše bude mít své místo a význam… Ale vše se mění a přetváří, a ten kdo se dívá, sám tvoří, proto například vím, že žal v někom, kdo má „problém“ s tím se dojmout, může vyvolat různé reakce: zesměšnění situace – protože radost ovládá žal, zádumčivost – protože ta je jeho matkou, strach – protože ten je jeho synem… Ale nejlépe by bylo tyhle „problémy“ nechat v kapse kabátu, který odevzdáme v šatně – oni nám ho po představení zase vrátí (!):-), a chtít se čistě a upřímně vztekat, radovat, proměňovat, dojmout, bát a nakonec možná i prozřít.

Děkuji za rozhovor!

Alena Pešková: (S)tvoření – záběr ze zkoušky – DFXŠ Liberec 2018 (zdroj DFXŠ Liberec / foto Lukáš Trojan)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat