Semperoper Drážďany: Čarostřelec, který se netrefil

Prosím všechny případné nezletilé čtenáře, aby tento odstavec raději přeskočili – obsahuje totiž reklamu na alkoholické nápoje. Konkrétně se jedná o výrobky tradičního saského pivovaru Radeberger, které se v pátek 1. května 2015 čepovaly na náměstí před drážďanskou Semperovou operou, a to dokonce zadarmo. Improvizovanému tržišti, tvořenému několika stánky se zmíněnými chmelovými specialitami, pak vévodila konstrukce s obří obrazovkou a pódiem. Na něm lákal žoviální moderátor ke sledování hlavní atrakce celého slavnostního dne: přímého přenosu premiéry opery Čarostřelec Carla Marii von Webera.

Výjimečnost okamžiku dotvrzovaly televizní vstupy ze zákulisí divadla i rozhovory se zajímavými hosty na pódiu před shromážděným několikatisícovým davem. Poslední, kdo mu před začátkem operní produkce přišel osobně popřát hezký zážitek nejen z konzumace piva, byl sám hudební ředitel Staatskapelle Dresden Christian Thielemann…Premiéra Čarostřelce by ovšem byla sama o sobě svátkem na kterékoli operní scéně v německy mluvících zemích i bez přidruženého bierfestu. Už od svého prvního uvedení v Berlíně roku 1821 získal tento romantický singspiel pověst díla, které, jak uvádí Oxfordský slovník opery, „mluví za Německo“. Pro Drážďany má však dramatický příběh mysliveckého mládence Maxe, jeho milé Agáty a pekelného lokaje Kašpara význam hned několikanásobný. Především je zde Carl Maria von Weber připomínán jako jeden z nejslavnějších hudebních ředitelů zdejší opery, jímž se stal roku 1817 (co do nadčasového věhlasu a významu ho předčil snad jen jeho nástupce z roku 1842 jménem Richard Wagner). Jeho vpravdě národní zpěvohra tu hned po autorském nastudování z ledna 1822 zdomácněla do té míry, že se s ní pojí i dva doslova osudové okamžiky. Zaprvé to byl právě Čarostřelec, jehož představení z 31. srpna 1944 se zapsalo do historie Semperoper jako poslední před úplným zničením divadla dne 13. února 1945. A opět Čarostřelcem v režii Joachima Herze začal provoz rekonstruované scény na den přesně čtyřicet let poté, tedy 13. února 1985. Protože únorová data patří v drážďanské opeře tradičně takzvaným Vzpomínkovým koncertům (informovali jsme o nich zde a zde) a jejich cílem je primárně pietně uctít oběti bombardování města ze samého konce druhé světové války, bylo stanoveno, že o poznání radostnější připomenutí třicetiletého výročí divadelního znovuzrození se posune až do jarního období. Do jaké míry se na tomto rozhodnutí podílelo i vedení spřáteleného pivovaru, si netroufám posoudit. Pravdou ale je, že počasí prvního květnového večera bylo k divákům před velkoplošnou obrazovkou více než vstřícné. Dostalo se tedy nejen jim, ale i publiku v dlouho dopředu vyprodaném jevišti uměleckého zážitku, na jaký se nezapomíná?

S politováním musím konstatovat, že nikoli, alespoň co se týče scénické podoby díla… Renomovaný kontratenorista Axel Köhler se věnuje operní režii už více než patnáct let a za tu dobu si získal pověst poměrně konzervativního tvůrce. Přestože vizuální stránka jeho inscenací často odkazuje k jiným prostředím a časovým periodám, než v jakých se mají tituly podle svých tvůrců nacházet, vypráví Köhler příběh na jevišti obvykle v těsném souladu s původním dějem. Konkrétně v Drážďanech se dříve takový přístup setkal s úspěchem v podobě jeho ztvárnění prakticky neznámého Weinbergerova Švandy dudáka (recenze zde) a solidně zafungoval i v divácky velmi vstřícné produkci Bizetovy Carmen (recenze zde). V případě aktuálního Čarostřelce se však Köhler zjevně rozhodl, že vytvoří kombinaci tradiční inscenace a jakéhosi filosoficko-historického podobenství. Obávám se, že v tomto případě svůj talent značně přecenil a že výsledkem je mimořádně těžkopádná, polopatická a často bohužel i nudná podívaná.

Už popisně řešená scéna Arne Walthera působí dojmem, že její tvůrce nedostal zadání prostor jeviště „vyřešit“, nýbrž „zaplnit“. Ocitáme se tak v realistických troskách kdysi honosného hostince se schodištěm mezi prvním patrem a přízemím.Budovu patně poškodil požár či bombardování, přes celou zadní chybějící zeď je vidět blízký hustý les. Muži i ženy, kteří se tu shromáždili kvůli sledování střelecké soutěže, mají na sobě oděvy, evokující prvky německých lidových krojů i běžnou módu z období od třicátých let dvacátého století až do současnosti (kostýmy Katharina Weissenborn). V barevném ladění šatů převažují polní odstíny zelené, hnědé a okrové; jako by teprve nedávno skončil nějaký válečný konflikt, jenž se protagonistů bezprostředně dotýkal. Válka možná stále pokračuje, nebo se dokonce nějaká nová chystá: po zuby ozbrojená družina polesného Kuna, narušující svým příchodem právě probíhající veselici, každopádně připomíná ze všeho nejvíce polovojenskou či partyzánskou formaci.Hlavní hrdina Max vystupuje jako introvertní outsider jak mezi civilisty, tak i mezi svými „kolegy ozbrojenci“. Po rvačce mezi oběma skupinami zůstane na scéně sám, aby se k němu posléze přidali Kašpar v obdobném vojenském odění a také režisérem vymyšlená postava Kulhavé hostinské (v programu uváděné jako Die Hinkende). Tato figura má patrně za úkol vnést trochu vzruchu do značně fádně řešených aranžmá pro árii Maxe, jeho společné scény s Kašparem a Kašparova monologu z finále prvního aktu. To se však příliš nedaří ani jí, ani vycpanému orlovi, který po Maxově výstřelu ukázkově spadne z nebes na zem. Když dostane Kašpar, který orlovi uřízl křídlo a výstředně s ním po hostinci mává, od Hostinské políček, hledí zfackovaný mládenec na ženu s neskrývaným respektem, ale i touhou. Že by začátek milostného vzplanutí?

První scéna druhého dějství je zajímavá snad jen jevištním řešením – po nevýrazném výstupu Agáty, Aničky a Maxe (a Hostinské, jež dorazila pro basu s pivem) se stavba v podobě pokojíku obou dívek v prvním patře a nevábného skladištního prostoru v přízemí rozdělí na dvě poloviny, z nichž každá odjede na jednu stranu jeviště a odhalí les v pozadí.Vznikne tak velmi podobné prostředí, jaké jsme viděli už v prvním dějství, a vyvstává i naděje, že následující scéna lití čarovných kulí ve Vlčí rokli tak či onak překoná svou vynalézavostí předchozí vršení banalit. Bohužel se tak nestane – Kašpar nejprve s pomocí orlího křídla a jakéhosi vykuchaného (opět vycpaného) nešťastníka přivábí pekelného zplozence Samiela (hlas z reproduktoru), aby i s Maxem následně vyvolali přízraky temné minulosti. Vzhůru do korun stromů vyjedou těla oběšenců, načež se pod nimi objeví skupina krvelačných válečníků, dychtících dobýt svět. Sama je však zničena ohnivým pandemoniem, a když oba myslivci dokončí svou výrobu kouzelného střeliva, je kolem nich jen spálená krajina se zbytky ohořelých stromů.Začátek třetího dějství zastihuje Agátu, Aničku a jejich přítelkyně opět v úvodních hospodských kulisách, tentokrát jen ještě o něco bezútěšnějších a zničenějších. Ačkoli se Die Hinkende ukazuje coby empatická a chápavá bytost (zkřehlé Agátě přenese přikrývku a mateřsky ji do ní zabalí), učiní jí dívky, připravující svatbu Agáty s Maxem, zodpovědnou za donesení pohřebního věnce místo svátečního a s hanbou ji vyženou ze svého středu. Zdrcená Hostinská pak sedí s věncem v rukou na židli a vzpomíná – snad na vlastní neuskutečněné sny a touhy.

Závěrečná scéna představuje sama o sobě cosi jako moralitu či apokryf: diktátorsky vyhlížející hrabě Ottokar sleduje spolu se svátečně vyšňořenými venkovany vystoupení zdejších dětí. Chlapci s dřevěnými flintičkami si hrají na myslivce, dívky představují lovnou zvěř. Vítězní hoši si pak nožíky symbolicky odřezávají trofeje (paroží či zvířecí kůže) a naznačují, že k úspěšnému lovu patří i dát si hlt dobré kořalky. Starší generace si zkrátka vychovává novou se shodnými životními hodnotami… Po tradičně a nevynalézavě zobrazených výjevech Maxova výstřelu po holubici, zhroucení a oživení Agáty, smrti zasaženého Kašpara a Ottokarově rozzlobené reakci následuje vyhnání Kulhavé hostinské (projevila soucit s Kašparem), načež se na schodišti objeví ušlechtilý Poustevník. Tento deus ex machina s vizáží vojenského vysloužilce z osmnáctého století všechny poučí o skutečném smyslu života, a pro případ, že by někdo jeho slova nepochopil, ještě okázale rozlomí jednu z dětských pušek. Zdá se, že všichni dojatě Poustevníka poslechli a ode dneška už budou lepšími lidmi. Jenže – chyba lávky. Na schodišti za nimi už stojí Ottokar a učí chlapce střílet, tentokrát z pušky skutečné.Obecně lze konstatovat, že Köhlerovo protiválečné podobenství je sice prosto konkrétních odkazů k jakékoli éře německých dějin, ale nic mu to neubírá na celkově hrubozrnné přímočarosti a triviálnosti. Režisérův varovný prst navíc hrozí jen prostřednictvím vnějších a vcelku nepodstatných efektů; po tom, že by zde fungovaly jakékoli věrohodné vztahy mezi postavami a že by o nich inscenátor hlouběji přemýšlel, není k mému smutku v novém drážďanském Čarostřelci ani stopy.

Předešlé zjištění mě mrzí dvojnásob při vědomí, že se tato inscenace opírá téměř bez výjimky o vynikající pěvecké obsazení. Mezi zpěváky lze snadno najít Thielemannovy oblíbence z předchozích společných projektů. V malé, ale výrazné roli Kiliána na sebe opět sympaticky upozornil talentovaný basbarytonista Sebastian Wartig, a díky svému subretně zabarvenému sopránu a přirozenému komediálnímu nadání učinila z Aničky rovnocennou Agátinu protihráčku Christina Landshamer. Oba pěvci byli ozdobou i loňského předsilvestrovského uvedení Čardášové princezny, kde zdárně sekundovali Anně Netrebko, Juanu Diego Flórezovi a Pavolu Breslikovi v hlavních rolích (recenzi jsme přinesli zde). Na charismatického barytonistu Adriana Eröda (Hrabě Ottokar) a zkušeného basistu Alberta Dohmena (Kuno) spoléhal Thielemann v minulém roce ve svých straussovských operních kracích v Salcburku i Drážďanech (recenze zde a zde) a oba své vynikající pověsti dostáli i tentokrát. Hlasově skvěle disponovaný a vizuálně přesvědčivý byl i basista Andreas Bauer v úloze Poustevníka.Zbývají tři nejdůležitější protagonisté. Američanka Sara Jakubiak debutovala v Semperoper v lednu 2013 v roli Rosalindy v Netopýrovi a už tehdy se představila jako majitelka neobyčejně variabilního sopránu, schopného přirozeně přecházet z koloraturních pasáží až do poloh vysloveně dramatických (recenzi Netopýra jsme přinesli zde). Navzdory rozpačitému režijnímu vedení se nyní v případě Čarostřelce prosadila Jakubiak i jako talentovaná herečka: v dlouhých mluvených pasážích působila mezi ostatními rodilými mluvčími paradoxně nejpřirozenějším a nejuvolněnějším dojmem. Pro basistu Georga Zeppenfelda patří Kašpar k parádním rolím; ztvárnil ho i na vynikající nahrávce Bruno Weila pro label Deutsche Harmonia Mundi. Kromě charakteristického vokálního projevu tohoto populárního drážďanského sólisty je třeba vyzdvihnout i jeho herecké nadání – zralý pěvec ztvárnil Kašpara s velmi přesvědčivým mladickým elánem. Největší tíha režijní bezradnosti pak ležela na tenoristovi Michaelu Königovi. Co naplat, že disponuje technicky jistým hlasem s tou správnou barvou pro německý romantický repertoár, když z něj tvůrci učinili jakéhosi neohrabaného valibuka v kšiltovce, vojenském vaťáku, kapsáčích a kanadách, který buď vstoje či vleže řeší zapeklitou otázku, jak nejlépe držet pušku, aby to nepůsobilo směšně…Není bez zajímavosti, že König ztvárnil Maxe o poznání úspěšněji v několik let staré filmové verzi opery pod vedením režiséra Jense Neuberta; zkušenosti filmového herce si však tentokrát sebou do Semperoper patrně nepřinesl.

Superlativy je nutno směřovat na adresu sboru Saské státní opery (sbormistr Jorn Hinnerk Andersen) a samozřejmě ke Staatskapelle, jež pod Thielemannovou taktovkou zněla jako obvykle precizně ve všech nástrojových sekcích (v případě Čarostřelce je třeba upozornit především na znamenitě sladěné dechy). Oslnivým dojmem působilo provedení předehry, z níž dirigent vybudoval téměř samostatnou symfonickou báseň, a obdivovat bylo třeba i dramatický talent, s nímž vystavěl Christian Thielemann efektní scénu ve Vlčí rokli. Téměř se nabízí otázka, zda Weberova opera neměla tentokrát raději zaznít v koncertní verzi…

Sám šéfdirigent byl však zjevně se scénickou podobou díla spokojen, protože to byl právě on, kdo zval stále znovu inscenační tým na jeviště při závěrečné děkovačce a věnoval mu uznalý potlesk (který byl jinak v sále spíše zdvořilý než nadšený).Spokojeně se tvářili i početní hosté pivovaru Radeberger před obrazovkou na náměstí, a to zejména ve chvíli, kdy je přišli na pódium pozdravit pěvečtí sólisté. Na moderátorovu otázku, co bude dělat zítra, odpověděl unavený Michael König, že asi půjde do lesa…Aktuální inscenaci Čarostřelce bude možné v této sezoně navštívit až do 31. května (poslední reprízu ovšem diriguje Christian Thielemann 6. května, poté předá taktovku Peteru Schneiderovi), s nasazením titulu se však počítá i na přelomu října a listopadu a v lednu příštího roku. Těžko říci, zda návštěvu s klidným svědomím doporučit – myslím, že z předchozích řádek je můj názor na zhlédnutou produkci poměrně jednoznačný. Abych ale nekončil tak pochmurně: jarmark pivovaru Radeberger se bude opakovat i za rok, kdy bude možné 16. května popíjet pivo na náměstí a přitom sledovat přímý přenos z nového hudebního nastudování Lohengrina ve hvězdném obsazení Netrebko – Beczala – Zeppenfeld – Thielemann. Dáte si desítku, nebo dvanáctku?

Hodnocení autora recenze: 60 %

Carl Maria von Weber
Der Freischütz
Hudební nastudování: Christian Thielemann
Dirigent: Christian Thielemann (alt. Peter Schneider / Rani Calderón / Mikhel Kütson)
Režie: Axel Köhler
Scéna: Arne Walther
Kostýmy: Katharina Weissenborn
Světla: Fabio Antoci
Choreografie: Katrin Wolfram
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Werner Hintze
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Premiéra 1. května 2015 Semperoper Drážďany

Ottokar – Adrian Eröd (alt. Sebastian Wartig)
Kuno – Albert Dohmen (alt. Bernd Zettish / Tilmann Rönnebeck)
Agathe – Sara Jakubiak (alt. Ute Selbig / Christiane Kohl)
Ännchen – Christina Landshamer (alt. Nanja Mchantaf / N.N. / Carolina Ullrich)
Kaspar – Georg Zeppenfeld (alt. Michael Eder / Matthias Henneberg)
Max – Michael König (alt. Tomislav Mužek)
Ein Eremit – Andreas Bauer (alt. Tilmann Rönnebeck / Peter Lobert)
Kilian – Sebastian Wartig (alt. Pavol Kubán)
Erste Brautjungfer – Gabriele Berke (alt. Maria Eberth)
Zweite Brautjungfer – Jana Hohlfeld (alt. Ute Siegmund)
Dritte Brautjungfer – Rahel Haar (alt. Anke Althoff)
Vierte Brautjungfer – Heike Liebmann (alt. Cornelia Butz)

www.semperoper.de

Foto facebook Staatskapelle Dresden, Semperoper Dresden, Robert Rytina