Operní panorama Heleny Havlíkové (360) – Užitečnost festivalu Opera

Od 16. ledna do 29. března 2022 se po scénách Národního divadla i dalších místech po Praze rozprostřel 15. ročník festivalu Opera s celkem sedmnácti inscenacemi. Cílem festivalu je předvést v hlavním městě produkci našich a slovenských profesionálních operních souborů – stálých i těch alternativních. A v takto koncentrované podobě představit úroveň a trendy české a slovenské operní interpretační praxe.

• Svátek rozmanitosti covidu navzdory
• Festival posílil potenciál většiny inscenací
• Slovenské příspěvky
• Opery jinde a jinak
• Co na festivalu nebylo
• K festivalovým Libuškám
• Benefity a limity

Bienále Opera se koná v hlavním městě už od roku 1993, většinou na scénách Národního divadla, studiové soubory vystupují v alternativních prostorách, letos nejčastěji ve Venuši ve Švehlovce. V roce 2015 se k českým souborům přidala i stálá slovenská divadla. Pořadatelem festivalu je Jednota hudebního divadla za umělecké i ekonomické participace všech zúčastněných divadel a souborů. Festival nemá pro jednotlivé ročníky vymezené téma. Je na vedení jednotlivých divadel (a samozřejmě také technických možnostech přenosu nastudování mimo domovskou scénu a sladění termínů), jakou inscenací se chtějí v Praze blýsknout. A na základě znalosti repertoáru našich operních souborů můžu ocenit, že soubory uvážlivě vybraly své skutečně reprezentativní inscenace.

Svátek rozmanitosti covidu navzdory

Také letošní ročník potvrdil, že se z bienále stala vskutku reprezentativní přehlídka – svátek opery. I tím, že princip jeho programu otevírá prostor pro dramaturgickou i interpretační rozmanitost. Ta je daná už tím, že z oněch sedmnácti souborů letošního ročníku bylo osm studiových se svou vyhraněnou poetikou i s uváděním oper psaných často „na tělo“ těmto souborům.

Ale i mnohá repertoárová divadla se prezentovala méně obvyklými tituly – Jihočeské divadlo Boitovým Mefistofelem, Státní divadlo Košice Donizettiho Robertem Devereux, Moravské divadlo Bizetovými Lovci perel, Státní opera Schrekerovým Vzdáleným zvukem. Jiné soubory v případě standardnějších titulů nabídly režijní přístup, který mohl vyvolávat i kontroverze, jako tomu bylo v případě Káti Kabanové v pražském Národním divadle, liberecké Bystroušky nebo bratislavské Traviaty. Tuto různorodost ovšem stmelovala převažující vysoká úroveň hudebních nastudování a sólových výkonů.

Lze považovat téměř za zázrak, že v souvislosti s covidem musela být z původně plánovaného programu s devatenácti inscenacemi a doprovodným programem s polokoncertním provedením průřezu Pucciniho Vlaštovky v zámeckém areálu Ctěnice zrušena pouze dvě představení – Foersterova Eva Státní opery v Banské Bystrici a Bílý pán Jaroslava Křičky v ostravském nastudování Národního divadla moravskoslezského. Přitom z ostravské premiéry (343. Operní panorama zde) se dalo odhadovat, že by měla i v Praze úspěch. A kvůli nemoci Opera Studio Praha muselo zredukovat kompletní program večera s názvem Mistrovská partie: z původně koncipované dvojice oper odpadly Šaty, které svět neviděl Jaroslava Krčka a zazněla pouze Ravelova Španělská hodinka.

Kombinace covidových opatření a provozních možností zabránily v účasti brněnské Janáčkově opeře s plánovanými Třemi fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Poulencovým Lidským hlasem. Technické problémy s přenosem čerstvé premiéry Dvořákovy opery Čert a Káča ve Slovenském národním divadle vedly k náhradě Traviatou. A z našich stálých divadel se festivalu opakovaně vyhýbá Severočeské divadlo z Ústí nad Labem s tím, že daný provozně-ekonomický model je nevýhodný a s dlouhodobějším předstihem nemohou garantovat termín. Je to škoda, protože svým aktuálním nastudováním Tristana a Isoldy Richarda Wagnera by ústečtí určitě zaujali a odvaha nastudovat tak náročný titul by v Praze byla korunována satisfakcí za pouhých pár desítek diváků při předpremiéře a premiéře v domovském Ústí nad Labem.

Té mimořádně vysoké návštěvnosti předchozích ročníků, dané i vstřícnou cenovou politikou festivalu, sice letos festivalová představení nedosahovala – ale je třeba si uvědomit, že festival začínal v době, kdy se na kulturní akce mohlo jen s potvrzeným očkováním nebo proděláním covidu a masivně se testovalo. Zájem o festivalová představení i tak zůstal značný – představení navštívilo téměř šest tisíc diváků (nejvíce budějovického Mefistofela ve Státní opeře, nejméně Vzdálený zvuk Státní opery), někteří skalní příznivci si nenechali ujít žádné představení.

Vstřícná divácká očekávání provázela nadšená přijetí. Přitom má pražské publikum, zvláště to festivalové, přece jen oproti divákům v jednotlivých městech možnosti většího srovnání. Protože jsem viděla většinu inscenací už na jejich domácích scénách, můžu srovnávat – v mnoha případech měly soubory při vystoupení v Praze těch závěrečných „opon“, ať už skutečných, nebo jen pomyslných, víc než doma.

Festival posílil potenciál většiny inscenací

Samozřejmě je třeba vzít v potaz, že soubory vystupují v jiném prostoru, než pro který byly inscenace koncipovány, a mají jen krátký čas na adaptaci. Většinu festivalových produkcí znám z jejich domovských působišť, takže lze porovnávat, nakolik zejména „svatostánky“ pražského Národního divadla a početné a vstřícné festivalové publikum představením pomohly, nebo naopak odhalily slabiny nastudování.

Mezi produkce, kterým festivalová atmosféra „rozepjala křídla“ a „vyhecovala“ umělce, patřil především budějovický Mefistofeles Arriga Boita, ale také opavská Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta i plzeňská Věc Makropulos Leoše Janáčka a liberecké Příhody lišky Bystroušky.

Zatímco v budějovickém sále kulturního domu Metropol je pro inscenaci Boitova Mefistofela použito nazvučení, aby se nedusila ve zdejší suché akustice (recenze 345. Operní panorama zde), ve Státní opeře se plně vyjevila oprávněnost ambiciózního záměru nového šéfa opery Tomáše Ondřeje Pilaře uvést i s menším souborem Mefistofela, pro kterého Boito předepsal velké obsazení orchestru i sborů, včetně dětského. Zvolené kompromisní řešení se škrty (především výstup Heleny ve čtvrtém dějství s hrůznými vidinami dobytí Tróje, ale i jedna sloka ve slavné Mefistově árii Son lo spirito s pronikavým hvizdem) a redukcemi vyšlo v podmínkách Státní opery výrazně lépe než Metropolu. Pod taktovkou Maria de Rose za spolupráce sbormistra Martina Veselého podal budějovický orchestr a sbor výkon, který byl v kontextu tohoto souboru zcela mimořádný ve své koncentrovanosti, velkoleposti i výrazových detailech.

V prostoru Státní opery také přesvědčivěji vyzněly efekty režie Tomáše Ondřeje Pilaře jako monumentálního tableau s bělostným dobrem a černým zlem, když si padlý anděl Mefisto bílou halenu a kalhoty i ruce umaže černí. Inscenace začíná a končí za bílou tylovou oponou, která navozuje dojem mlhoviny s nebeskými zástupy a andělskými chóry s vyústěním do závěrečné Faustovy extáze okamžiku splynutí s Bohem, který si přeje zastavit, a pádem Mefista.

Ze dvou obsazení, která v Budějovicích pro Mefistofela mají, se při festivalovém představení zaskvěli tenorista Paolo Lardizzone jako snílkovský Faust a sopranistka Jana Šrejma Kačírková v roli dojemné Markétky s dramatickou gradací víry ve smilování. Nejenže oba zvládli skvěle všechny své vypjaté sólové árie, ale jejich hlasy se lahodně propojily ve slavném duetu Lontano s vidinou útěku na daleký kouzelný ostrov. V našich podmínkách špičkové obsazení podpořila také Doubravka Svobodová jako skutečně vábivá trójská Helena. Pro titulní roli Mefista mají budějovičtí vyrovnanou alternaci ve Františkovi Zahradníčkovi i v Janu Hnykovi. Jakkoli se František Zahradníček může plně opřít o své zkušenosti a sonorní bas, typově je roli blíže Jan Hnyk. Můj zážitek z druhé premiéry v Jihočeském divadle s tímto mladým talentovaným sólistou byl silnější. Z jeho pojetí Mefista jako padlého anděla, který se sebejistě vysmívá všem, doslova mrazilo.

Přenesení inscenace prospělo také opavské Figarově svatbě Wolfganga Amadea Mozarta. Stavovské divadlo se svou autentickou mozartovskou tradicí zúročilo snahu dirigenta Vojtěcha Spurného o historicky poučený přístup (recenze opavské premiéry 267. Operní panorama zde). A ještě vtipněji vyznělo, že Vojtěch Spurný stanul v rokokové paruce na stejném místě, odkud osobně řídil své opery Mozart – a měli je i hráči sedící ve vyvýšeném orchestřišti, jak tehdy bylo zvykem. V Opavě stylově vycizelovaný orchestr s historickými nástroji k dispozici pochopitelně nemají a náš nejmenší operní soubor musí obsáhnout nejen celé spektrum operního repertoáru, ale i operetu a muzikál. Vojtěch Spurný ovšem opakovaně předvedl, že i takto univerzální orchestr lze stylově vyškolit. Pro Figarovu svatbu použil komorní obsazení smyčců a sám se ujal i hry na cembalo při doprovodu recitativů, tedy ve Stavovském divadle na hammerklavír.

I publikum ve Stavovském divadle ocenilo, jak Jana Andělová Pletichová vtipně a divácky srozumitelně dotvořila charaktery postav v logice příběhu a jejich vztahy vypointovala. Festivalový představitel hraběte Almavivy Tomasz Suchanek, který zastoupil v této roli přece jen suverénnějšího Lukáše Zemana, rozehrál tohoto mlsného záletníka, jehož hojné potomstvo (se stejnými mateřskými znaménky na tváři) na scéně názorně ilustruje, že svého „práva první noci“ čiperně využíval. Nicméně kapituluje, protože nad ním vítězí zdatnější hybatelky dění – bystrá Zuzanka Evy Benett, která si dokáže uchránit svůj věneček pro milovaného Figara, jehož doménou je v podání Jaromíra Noska spíše pěvecky zvládnutý part, a jeho vlastní žena v podání Markéty Klaudové i s pomocí psíka (rasy „žeryk“), která vystihla Hraběnku přirozeně a vtipně – ne jako bolestínskou ufňukanou podváděnou manželku, ale jako ráznou sebevědomou Rosinu. Ovšem tečka závěrečné pointy ženské vítězství přece jen relativizuje: při závěrečném objetí správně sestavených párů Hrabě neodolá a jeho ruka na Zuzančině půvabném pozadí napovídá, že to s tím Almavivovým pokáním nebude tak docela upřímné.

A stejně jako v Opavě bylo i v Praze překvapivým ozvláštněním, že do mezzosopránové „kalhotkové“ role Cherubína byl obsazen kontratenorista. Vojtěch Pelka se i při festivalovém provedení stal miláčkem publika, když dodal roli Cherubína nejen androgynní „andělský“ hlas, ale na rozdíl od obsazení této role ženami jí zachoval i dráždivou chlapeckost probouzejícího se mužství, které ho nutí vinout se ke každé dostupné sukni.

Plzeňské Věci Makropulos velmi prospěla historická budova Národního divadla. Na rozdíl od premiéry v plzeňském Velkém divadle (recenze poloscénické internetové verze 318. Operní panorama zde a kompletní verze 342. Operní panorama zde) zde orchestr pod taktovkou Norberta Baxy nepřekrýval sólisty – a přitom neztratil výrazovou plnost dramatických akčních scén s eskalací vášní vedle ironické sžíravosti i okamžiků vroucnosti, soucitu a konečného smíření se smrtí Eliny Makropulos. A velmi dobře i v Praze působil také systém projekcí režiséra Martina Otavy a scénografa Daniela Dvořáka, aniž vadilo, že se při festivalovém představení nepodařilo zprovoznit projekci detailů snímaných přímo kamerou na jevišti. Inscenační koncept dodal osudu Eliny Makropulos i Janáčkově hudbě dynamický ráz a napomohl srozumitelnosti příběhu dcery lékaře císaře Rudolfa, která musela vyzkoušet elixír třistaleté dlouhověkosti. Bylo také zřejmé, jak Ivana Veberová v tak mimořádně náročné titulní roli získává od říjnové premiéry na jistotě, s níž si jako Emilie Marty podmaňuje všechny, kteří se s ní setkají.

V historické budově Národního divadla velmi dobře vyzněly také liberecké Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka (recenze premiéry 257. Operní panorama zde). Režisérka Linda Keprtová ji pojala jako rebelii proti zavedeným pořádkům a liška Bystrouška dostala podobu vzpurné rockerky v „martenskách“ a zrzavých koktejlkách, která si čte v Orwellově Farmě zvířat, časopisu Reflex a Čapkově Věci Makropulos. Hudební nastudování Martina Doubravského mělo energii podpořenou skvělými výkony Lívie Obručník Vénosové v roli Bystroušky a Alžběty Vomáčkové jako Zlatohřbítka, který se sice v „hip hop“ kalhotách tváří jako suverén, ale pohled na Bystroušku jen v osušce s ním doslova „třískne o zem“. Početné liščí potomstvo ztvárnily šikovné děti ze Severáčku – dojemná byla scéna, kdy při smrti jejich maminky jim s řinkotem vypadnou z ruček talíře a zástup těch prcků se svěšenými hlavičkami projde kolem mrtvé lišky, nad níž truchlí Zlatohřbítek.

Přenesení inscenace do Stavovského divadla nesvědčilo Lovcům perel. Ještě zdůraznilo slabiny tohoto olomouckého nastudování (recenze premiéry 256. Operní panorama zde). K povrchní, nešikovné a matoucí režii Dominika Beneše s výtvarně nepřípadnou futuristickou konstrukcí mnohoúhelníku z plexiskla se při festivalovém představení přidal i matný výkon orchestru řízeného Petrem Šumníkem. Při olomoucké premiéře tento zkušený dirigent dokázal odstínit detaily barvitě instrumentované Bizetovy partitury a navodit exotickou atmosféru a sladkobolnou melancholii, ve Stavovském divadle atmosféru narušovaly tvrdé nástupy i závěry frází a převažovala jednotvárná, příliš hlučná dynamika, s níž orchestr často překrýval sólisty s menšími hlasy. Ovšem Daniel Matoušek se jako lovec Nadir i zde obdivuhodně vyrovnal s náročným partem vysoko položeného tenoru – tak typickým pro francouzské opery.

V případě inscenací Janáčkovy Káti Kabanové v Národním divadle a Schrekerova Vzdáleného zvuku v provedení Státní opery, jimiž naše první scéna vstoupila do festivalového „klání“ bez nutnosti „stěhování“, plně odkazuji na recenze v 354. Operním panoramatu zde a 359. Operním panoramatu zde. Jen doplním, že ani jedna z těchto produkcí naší finančně nejštědřeji dotované scény „oblastní“ operní soubory nijak nepřevyšovala, jak bylo zřejmé i z ohlasu diváků na festivalové reprízy.

Slovenské příspěvky

Náhradou za Čerta a Káču mělo být hostování Slovenského národního divadla s Traviatou, které mělo být benefitem s vynikajícím pěveckým obsazením a inscenačním týmem italského režiséra Roberta Catalana. Nakonec se nastudování tohoto divácky atraktivního titulu nedostalo do popředí ani v anketě u publika. Pro scénu Emanuela Sinisiho, která rezignovala na bližší charakteristiku prostředí, v němž se opera odehrává, se zavedl pojem „minimalistická“ – což vznešeněji zakrývá holou skutečnost, že kromě nutného mobiliáře (lavice, křeslo a stůl s podsvícením) na scéně bude jen nějaká nejlépe bílá plocha, na niž se dá promítat. Dřív se takovým scénám říkalo srozumitelněji „zájezdovky“ – dnes pak s dodatkem „to by se v Německu mohlo líbit“.

Už když se při předehře na forbíně objevil fotografický stojan, dalo se vytušit, jak asi v Bratislavě Traviatu pojali – titulní hrdinku jako hvězdu a oběť (polo)světa modelingu. V kontextu stovek režijních přístupů k pojetí Traviaty se překlopení příběhu Dumase mladšího o osudech pařížské kurtizány do dnešního prostředí modelingu nijak nevymyká a svým způsobem se i hodí. Jenže v Catalanově režii lesk i bída tohoto specifického prostředí snad ještě docela fungovaly v prvním jednání, když byl večírek u slavné kurtizány Violetty pojednán jako vernisáž výstavy „jejích“ fotografií, na nichž jsou detaily Violettiny tváře fragmentovány jako dílky skládačky, která nám puzzle postupně seskládá do výsledného portrétu. Ale „na venkově“ a na plese u Flory už všudypřítomný fotografický stativ jen rušil a vlastně popíral základní téma, že se Violetta vymanila ze světa, v němž je láska na prodej, zde adaptovaného do světa modelingu. Asi nejproblematičtější byl ovšem večírek u Flory, kde byli všichni vybaveni maskami vystřiženými z módního magazínu s tváří Violetty na přebalu. Tento „maškarní ples“ byl pojednaný jako mysteriózní „očistný“ rituál jakési potřeštěné sekty vyznavačů „zdraví“, kde se všichni v bílých uniformách jako ve švýcarském sanatoriu mechanicky řadili, omámeni snad tajemnou „fulgurační trubicí“ kněžky kultu Flory. Režisér Roberto Catalano nejspíš nečetl Hrabala – kdyby tušil, co jsou fulgurační proudy paní sládkové, jistě by tuto epizodu zaranžoval jinak.

Dirigent Robert Jindra ovšem znovu předvedl svůj cit pro divadlo s porozuměním pro možnosti sólistů i dobře připravený sbor (Ladislav Kaprinay). I když Slovenské národní divadlo do Prahy přivezlo hvězdnou sestavu trojice protagonistů, jejich výkony tak docela brilantní nebyly. Slovenská sopranistka Adriana Kučerová má pro roli Violetty ideální věk i vzhled – ovšem útlejší hlas ne příliš vhodný pro dramatičtější scény a zejména pro širokou výrazovou škálu potřebnou pro závěrečný výstup. Avšak to svědčilo o přizpůsobivosti Roberta Jindry, že dokázal tento handicap titulní hrdinky obrátit v přednost pro vyjádření Violettiny křehkosti a zranitelnosti. Jako výběr jejího milence pro festivalovou produkci SND vsadilo na Pavola Bršlíka, mezinárodní tenorovou hvězdu těch nejprestižnějších operních scén. Role Alfréda je spolehlivou součástí jeho rozsáhlého „prvooborového“ repertoáru, ale zdálo se, že při představení není v nejlepší kondici – známe jeho mnohem lepší výkony. Navíc v rozlehlém prostoru prázdného jeviště Státní opery se této dvojici sólistů nedařilo vyjádřit intimitu, hloubku a opravdovost citového vzplanutí. V roli Alfredova otce Giorgia se představil španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente, kterého známe u nás ze Státní opery jako Rigoletta. Disponuje nádherně barevným barytonem – ale herecky prošel inscenací, při jejím scénografickém minimalismu založené právě na herectví, jen jako nádherně zpívající sólista, bez vyjádření vztahů k Alfredovi a Violettě.

Bohužel jsem kvůli termínové kolizi s premiérou Carmen v Národním divadle promeškala festivalové představení košické inscenace Donizettiho opery Roberto Devereux v hudebním nastudování Petera Valentoviče a režii Antona Korenči ve Stavovském divadle. Zatím jsem ho viděla pouze z videozáznamu. (Což si ovšem vynahradím při předávání ceny Evě Bodorové za mimořádný výkon přímo v Košicích). I z nahrávky pořízené 9. května 2021 (v prázdném hledišti v čase koronavirových omezení bez diváků) byl zřejmý strhující výkon slovenské sopranistky Evy Bodorové, která je svým dramatickým koloraturním sopránem velkým příslibem do budoucna. Její královna Alžběta se od nazdobené krásné loutky/panenky skrze utrpení lásky, kterou si panovnice nemůže dovolit, dobelhá na práh smrti jako unavená stařena. Ale i další sólisté dokázali komplikované vztahy na tudorovském dvoře s přesahy do analogie se současností rozehrát jako působivé drama střetu státních zájmů a soukromých osudů lidí.

Opery jinde a jinak

I když se také „kamenné“ operní soubory někdy cítí svázané zlatistými portály svých divadel a přemýšlejí, jak vystoupit „out of the box“ (abych si vypůjčila charakteristiku záměru Tomáše Ondřeje Pilaře s „jeho“ budějovickým souborem) a získat pro operu nové diváky, studiové soubory v nesnadných ekonomických podmínkách bez zázemí zřizovatele tato „území“ už řadu let prozkoumávají. Včetně potenciálu současných skladatelů a libretistů. A je dobře, že se na festivalu vedle repertoárových divadel otevírá prostor i pro alternativní soubory, které posouvají hranice tradičních představ o operním žánru směrem k širšímu pojetí hudebního divadla. Letos se podařilo zkoordinovat termíny a finanční možnosti osmi z nich, jakkoli je tato životadárná součást naší operní krajiny ještě mnohem úrodnější.

Inscenaci opery Svatba Any Sokolović Ostravského centra nové hudby a Národního divadla moravskoslezského si pro její mimořádnost ponechávám až do kapitoly o festivalových cenách.

V programu festivalu do studiové kategorie patřily dvě inscenace spjaté se slovinským režisérem Roccem, absolventem Janáčkovy akademie múzických umění, který řadu let působil u nás a patří k neúnavným hledačům zdánlivě nepřístupných, zasutých nebo dokonce „zakázaných“ možností tohoto žánru a jeho hranic. Operu s názvem Beyond the Garden (Za zahradou) současného britského skladatele Stephena McNeffa soubor Opera Povera ve spolupráci se Slovinským komorním hudebním divadlem uvedla v sálu Venuše ve Švehlovce. V prostoru La Fabrica zaznělo týmové hudebně-dramatické dílo Ivo Medka, Sáry Medkové a Víta Zouhara s názvem TiAmo (Miluji tě) psané pro komorní soubor ISHA trio. (Recenze těchto festivalových představení 354. Operní panorama zde.) Hlavními tématy obou performancí i jejich protagonistkami byly ženy. Zatímco kaleidoskop různých životních situací žen vyzněl při všech půvabech a muzikalitě členek ISHA tria v TiAmo jako post-avantgardní hudebně-divadelní experiment, inscenace Beyond the Garden s pouhými dvěma sólistkami, vynikající Susan Bickley i Katja Konvalinka, v komorní „ghost opeře“ s útržky ze života Almy Mahlerové a její předčasně zemřelé dcery Manon, sugestivně rozkrylo téma tolik komplikovaných vztahů mezi matkami a dcerami.

Tajuplnosti „ghost“ tématu se dotkl i brněnský studiový soubor Hausopera Josefa Škarky, manažera, libretisty i sólisty v jedné osobě. Hru o Malinu z předchozího ročníku festivalu letos doplnila site-specific produkce Věčná slečna Bledá Markéty Dvořákové a Ivana Medka (357. Operní panorama zde). Ideál uvedení kompletní Trilogie pro město, kdy část Vodní pólo skladatele Marko Ivanoviće se odehrává v bazénu, Hra o Malinu s hudbou Lukáše Sommera před výlohou knihkupectví a Věčná slečna Bledá v kavárně (v Brně v Josefské ulici, v Praze byla v Adrii) se sice při festivalu nenaplnil, ale hříčka s nejistými asociacemi dadaismu a surrealismu otevřela hudební divadlo i jinému než tradičnímu opernímu publiku.

Je to nejspíš shoda okolností, že další brněnský studiový soubor, Ensemble Opera Diversa, předvedl v Městských strašidlech také městskou trilogii, v níž se ovšem zaměřil na dětské publikum – ukázal strašidla explicitně a v humorné nadsázce: Časožrouta v obchoďáku, Lebku v parku a Tramvajového upíra, všechny na libreto Martina Kyšperského se třemi různými skladateli – Zdeňkem Králem, Ondřejem Kyasem a Markem Doubravou. Tři miniopery si užili všichni. Děti od pěti let, kterým jsou tyto opery určeny především, fandily Alence, která se při zaujetí pro šatičky, botičky a sladkosti ztratila v obchoďáku, aby se s pomocí hlídače dostala ze spárů Časožrouta. Malí diváci měli strach o vzorného kluka, kterému ubližuje a krade svačinu uličník René, než ho napraví tajemná lebka, s cvakáním zubů šťastná, že se z parku dostane zpátky na hřbitov. A děti se bály, když při noční jízdě tramvají začne cestujícího ohrožovat řidič, ze kterého se vyklube upír, než si mohly oddechnout, že stačí, aby si řidič a cestující, balič krevních konzerv, ke vzájemné spokojenosti vyměnili profese. Písničkovou operu s barvitou instrumentací a rytmikou včetně dřívek nebo plechovky zvládly nejen děti, které pomáhaly také při přestavbě scény, ale i jejich dospělácký doprovod, který rozklíčoval i ponaučení, jež se za jednotlivými příběhy skrývalo.

Olomoucký Ensemble Damian přivezl Piráty, novinku svého principála Tomáše Hanzlíka, vtipnou novodobou parafrázi barokních oper (329. Operní panorama zde). A pražský soubor Run OpeRun zopakoval na festivalu svou Logiku chaosu, autorskou operu Vilmy Bořkovec, Kryštofa Křička a Václava Havelky o obsedantních rituálech a návycích, kterými se snažíme ubránit před dotíráním reálného světa (336. a 354. Operní panorama zde a zde).

Z těchto studiových souborů se specifickou poetikou a vlastním autorským okruhem vymyká Opera Studio Praha. Jeho hlavním cílem je poskytovat příležitosti začínajícím divadelním umělcům nejrůznějších oborů. Nastudování Ravelovy Španělské hodinky (355. Operní panorama zde) v hlavní roli se sopranistkou Anitou Jirovskou, jinak též spoluzakladatelkou tohoto souboru, však zaostávalo za nápaditostí předchozích inscenací – monoopery Deník Anny Frankové Grigorije Frida spojené do jednoho večera s jazzovým baletem Bohuslava Martinů Kuchyňská revue a hlavně Časopletu Lukáše Sommera s vtipnou koláží ze střípků i střepů české historie. Španělská hodinka postrádala i kuráž, s jakou tahle parta mladých hledala v čase covidových uzávěr způsob, jak alespoň částečně nahradit zákaz kulturních akcí a „uspořádala“ koncert jako video hru, v níž jsme se mohli ve virtuálním Rudolfinu potkat aspoň jako avatarové.

Co na festivalu nebylo

Pro úplnost je třeba doplnit, že produkcemi na bienále Opera 2022 se různorodost celkového obrazu našeho operního dění zdaleka nevyčerpává. Především z termínových důvodů byla tato hojnost ochuzena o inscenace souborů, které se zaměřují na historicky poučenou interpretaci a uvádějí své produkce většinou během prázdnin – Capella Regia Roberta Huga na českokrumlovské Barokní noci v rámci Festivalu komorní hudby, Czech Ensemble Baroque Romana Válka na Hudebním festivalu Znojmo, Hof-Musici Ondřeje Macka na Festivalu barokních umění v Českém Krumlově, Musica Florea Marka Štryncla ve své replice mobilního barokního jeviště Florea Theatrum nebo Smetanova Litomyšl, která zařazuje do svého bohatého programu i původní operní produkce v prostorách zámku v Nových Hradech. Operní paletu u nás rozšiřuje také Dětská opera Praha Jiřiny Markové.

Stojí také za úvahu, nakolik (a za jakých podmínek) by operní bienále obohatily ještě inscenace našich uměleckých škol, středních i vysokých, nebo činoherní, případně loutkové produkce s adaptacemi oper, což byly koncepty, které se při bienále Opera objevovaly v minulosti.

K festivalovým Libuškám

Festival není soutěžní, ale udělují se Libušky, jak se nazývají festivalové ceny v podobě skleněného artefaktu výtvarníka Václava Hanuše. Ceny za nejlepší inscenaci a za mimořádnou interpretaci role uděluje jednak porota kritiků a jednak diváci. Ti měli možnost na anketních lístcích k jednotlivým představením vyjádřit jedním až pěti body své hodnocení. Průměrně byla odevzdána osmdesátka lístků. U kritiků zvítězila liberecká inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v hudebním nastudování Martina Doubravského a v režii Lindy Keprtové. U diváků byla tato inscenace druhá – publiku se nejvíce líbila efektní českobudějovická inscenace Boitova Mefistofela s dirigentem Mariem De Rose v režii Tomáše Ondřeje Pilaře.

Ze sólových výkonů porotu nejvíc zaujala slovenská sopranistka Eva Bodorová jako anglická královna Alžběta v Donizettiho opeře Roberto Devereux v nastudování košické opery. Eva Bodorová zaujala i diváky, nicméně nejvíce hlasů v divácké anketě získala Lívia Obručník Vénosová jako Bystrouška v libereckém nastudování Příhod lišky Bystroušky. Kromě toho uděluje jednu cenu ředitelka festivalu – Lenka Šaldová ji přisoudila pražské inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. U příležitosti festivalu ještě výbor Jednoty hudebního divadla oceňuje významné počiny v této oblasti – takovým byl tentokrát shledán brněnský studiový soubor Ensemble Opera Diversa, který v příštím roce směřuje k dvacátému jubileu.

Další podrobnosti k cenám cituji ze závěrečné tiskové zprávy festivalu Opera 2022: „Do užšího výběru poroty kritiků ve složení Helena Havlíková, Josef Herman, Radmila Hrdinová a Olga Janáčková se dostaly inscenace: Roberto Devereux Gaetana Donizettiho v provedení Státního divadla Košice a Beyond the Garden Stephena McNeffa v provedení souboru Opera Povera. Mefistofeles se stal divácky nejúspěšnější inscenací s průměrem 4,81; následovaly Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky v nastudování Divadla F. X. Šaldy Liberec s průměrem 4,75 a dále Městská strašidla v provedení Ensemble Opera Diversa s průměrem 4,67 a Figarova svatba v nastudování Slezského divadla Opava s průměrem 4,60.

V cenách za mimořádnou interpretaci role se do užšího výběru dle poroty kritiků dostali (v abecedním pořadí) Vojtěch Pelka (Cherubín, W. A. Mozart: Figarova svatba, Slezské divadlo Opava), Alžběta Poláčková (titulní role v Janáčkově Kátě Kabanové, Národní divadlo), Jana Šrejma Kačírková (Markéta, Boitův Mefistofeles, Jihočeské divadlo České Budějovice), Ivana Veberová (Emilia Marty, Janáčkova Věc Makropulos, Divadlo J. K. Tyla Plzeň). U diváků si kromě Lívie Obručník Vénosové s 80 hlasy přízeň vysloužila Jana Šrejma Kačírková jako Markéta v budějovickém Mefistofelovi, která získala 78 hlasů. Více nežli 50 hlasů ještě dostali Eva Bodorová (Alžběta, anglická královna, G. Donizetti: Roberto Devereux, Státní divadlo Košice) a František Zahradníček (Mefistofeles, A. Boito: Mefistofeles, Jihočeské divadlo České Budějovice). Přes 30 hlasů získali následující interpreti (v abecedním pořadí): David Matoušek (Nadir, G. Bizet: Lovci perel, Moravské divadlo Olomouc), Vojtěch Pelka (Cherubín, W. A. Mozart: Figarova svatba, Slezské divadlo Opava), Ivana Veberová (Emilia Marty, L. Janáček: Věc Makropulos, Divadlo J. K. Tyla Plzeň), Daniel Luis de Vicente (Georges Germont, G. Verdi: La traviata, Slovenské národní divadlo) a Alžběta Vomáčková (Lišák Zlatohřbítek, L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky, Divadlo F. X. Šaldy Liberec).“

Tolik oficiální ceny. U mě se setkává nejlepší inscenace a mimořádný výkon, respektive kolektivní výkon v jedné produkci – a tou je Svatba skladatelky Any Sokolović v nastudování Ostravského centra nové hudby a Národního divadla moravskoslezského. V Praze se představení konalo ve Venuši ve Švehlovce. Premiéru, a to českou, měla tato inscenace loni na festivalu New Opera Days Ostrava. Původem srbská skladatelka Ana Sokolović v této jednoaktové opeře s netradičním obsazením pouze pro šest ženských hlasů a s kořeny vrostlými do balkánského folkloru zachytila zlomový okamžik v životě ženy – noc před svatbou. Všech šest zpěvaček – Markéta Schaffartzik, Patrícia Smoľáková, Eva Marie Kořená, Ivana Ambrúsová, Lucie Hubená a Tetiana Hryha, každá zvlášť a hlavně všechny dohromady díky vynikajícímu nastudování a vedení sbormistra Jurije Galatenka zaslouží zcela mimořádné uznání – v různě kombinovaných skvěle sezpívaných ansámblech i v samostatných sólových výstupech. Přitom jsou, nebo nedávno byly, studentkami Fakulty umění Ostravské univerzity a působí „jen“ ve sboru ostravské opery. Bylo strhující, jak dokázaly přirozeně interpretovat a koordinovat bez intonační opory nástrojů nové a nové vrstvení stylizace a fragmentizace lidové písně s nepravidelností metra, s šepotem, halekáním, ječením, křikem, smíchem, holčičím tlacháním, hrdelním zpěvem, ale i plácáním nebo „mícháním“ v kelímcích. V režii Jiřího Nekvasila tato šestice dívek do inscenace integrovala chování dnešních punkových rebelek.

Benefity a limity

Základem festivalu jsou samozřejmě inscenace a hlavním benefitem jejich termínová koncentrace v Praze s frekvencí dvou až tří představení za týden. Vítaným obohacením jsou ovšem i besedy s interprety po představeních – živé, zvídavé, často s mnoha „zákulisními“ zajímavostmi.

Festival také prospěšně rozšiřuje svůj dopad i tím, že se ceny, Libušky, nepředávají v Praze, ale udělují se na jevištích domovských divadel. Ta se tak mohou pochlubit před svým domácím publikem, ale i před svými zřizovateli, jak v Praze v konkurenci ostatních souborů uspěli.

Z letošního ročníku festivalu je ovšem zřejmé, že současný model festivalu naráží na své hranice. Limitujícím faktorem festivalu se ukazuje být čím dál tím větší provozně-technická náročnost inscenací, která se střetává s minimem času na jejich adaptaci podle podmínek a možností pražských divadel. Na toto omezení letos narazila brněnská opera, která se nakonec v Praze neprezentovala vůbec, ačkoli má na repertoáru tak mimořádné inscenace, jakými jsou Brittenův Peter Grimes, Martinů Řecké pašije nebo Janáčkův Osud. I tak bylo obdivuhodné, jak se divadla dokážou s tím minimem času na stavbu scény a zkoušku vyrovnat, ba využít jiného prostoru ve svůj prospěch, jak je popsáno výše.

Dalším limitujícím faktorem bude do budoucnosti nejspíš i koordinace termínů – při vší velmi chvályhodné vstřícnosti Národního divadla poskytnout festivalu své prostory za nekomerčních podmínek bude čím dál obtížnější u výlučných a pro festival žádoucích inscenací koordinovat obsazení, protože divadla takové tituly na svých domovských scénách čím dál tím častěji hrají v blocích.

Na závěr patří poděkování všem, kdo se na přípravě a realizaci bienále Opera 2022 podíleli! Světově výjimečný „celostátní“ operní festival prokázal, že se za dobu své téměř třicetileté existence etabloval jako nejvýznamnější a velmi užitečná přehlídka tohoto žánru. Tentokrát navíc v situaci, kdy se soubory vzpamatovávají z pandemie, pro divadla tak dlouhé. Bylo zřejmé, že ji přestály v dobré umělecké kondici, jakkoli dopady nejen covidu, ale i válečného konfliktu na Ukrajině budou pokračovat a vyvstanou ve vší nesmlouvavosti. Plány, které mají operní soubory pro toto obtížné období, naznačují, že i v těchto podmínkách hledají sílu, jak dál tvořivě rozvíjet naši unikátní divadelní síť. I v nových podmínkách krizí, jejichž dopad a význam si ještě ani neumíme představit.  

15. ročník festivalu hudebního divadla Opera 2022
Neděle 16. ledna 2022, Národní divadlo
Divadlo F. X. Šaldy Liberec
Leoš Janáček: Příhody Lišky Bystroušky
Dirigent Martin Doubrava, režie Linda Keprtová

Sobota 29. ledna 2022, Venuše ve Švehlovce
Opera Povera
Stephen McNeff: Beyond the Garden
Dirigent Iztok Kocen, režie Rocc

Neděle 30. ledna 2022, La Fabrika – Studio 1
ISHA Trio & hosté
Ivo Medek, Sára Medková, Vít Zouhar: TiAmo
Režie Rocc

Neděle 6. února 2022, NoD
Run Operun & členové Please the Trees
Vilma Bořkovec, Barbora Pokorná, Kryštof Kříček, Václav Havelka: Logika Chaosu
Režie Vilma Bořkovec

Pátek 11. února 2022, Národní divadlo
Národní divadlo
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie CalixtoBieito

Neděle 13. února 2022, Venuše ve Švehlovce
Opera studio Praha
Maurice Ravel: Španělská hodinka
Dirigent Sébastien Bagnoud, režie Eliška Mervartová

Sobota 26. února 2022, Kavárna Adria
Hausopera
Markéta Dvořáková, Ivo Medek: Věčná slečna bledá
Dirigent Michal Jančík, režie Jiří Nekvasil

Sobota 5. března 2022, Stavovské divadlo
Moravské divadlo Olomouc
Georges Bizet: Lovci perel
Dirigent Petr Šumník, režie Dominik Beneš

Neděle 6. března 2022, Národní divadlo
Divadlo J. K. Tyla (PLZEŇ)
Leoš Janáček: Věc Makropulos
Dirigent Norbert Baxa, režie Martin Otava

Čtvrtek 10. března 2022, Stavovské divadlo
Štátné divadlo Košice
Gaetano Donizetti: Roberto Devereux
dirigent Peter Valentovič, režie Anton Korenči

Sobota 12. března 2022, Stavovské divadlo
Slezské divadlo Opava
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba
Dirigent Vojtěch Spurný, režie Jana Andělová Pletichová

Neděle 13. března 2022, Divadlo D21
Ensemble Opera Diversa
Městská strašidla
Zdeněk Král, Martin Kyšperský:
Časožrout v obchoďáku
Ondřej Kyas, Martin Kyšperský:
Lebka v parku
Marek Doubrava, Martin Kyšperský: Tramvajový upír
Hudební nastudování Jan Bělohlávek, režie Lukáš Kopecký

Neděle 13. března 2022, Státní opera
Slovenské národné divadlo (Bratislava)
Giuseppe Verdi: La Traviata
Dirignet Robert Jindra, režie Roberto Catalano

Sobota 19. března 2022, Státní opera
Jihočeské divadlo České Budějovice
Arrigo Boito: Mefistofeles
Dirigent Mario De Rose, režie Tomáš Ondřej Pilař

Neděle 20. března 2022, Venuše ve Švehlovce
Ensemble Damian
Tomáš Hanzlík: Piráti
Dirigent Tomáš Hanzlík, režie Tomáš Hanzlík a Marek Řihák

Neděle 27. března 2022, Venuše ve Švehlovce
Ostravské centrum nové hudby & Národní divadlo Moravskoslezské
Ana Sokolović: Svatba
Hudební nastudování Jurij Galatenko, režie Jiří Nekvasil

Úterý 29. března 2022, Státní opera
Národní divadlo / Státní opera
Franz Schreker: Vzdálený zvuk
Dirigent Richard Hein, režie Timofej Kuljabin

Off program
Úterý 18. ledna 2022, Zámecký areál Ctěnice
Giacomo Puccini: Vlaštovka, polokoncertní uvedení průřezu operou
Hudební nastudování Zdeněk Klauda.