Operní panorama Heleny Havlíkové (302) – Bilance koronavirového roku 2020

Divný rok

Operní rok 2020 na jeho začátku naplno „rozjel“ 14. ročník festivalu Opera (260., 264., 265. a 266. OPHH). Přehlídka, která je otevřená všem našim i slovenským operním souborům skončila těsně před jarním uzavřením divadel. Ambicí tohoto bienále nejsou premiéry, ale příležitost bezprostředního porovnání aktuální podoby a trendů. Ze sedmnácti festivalových produkcí na sebe strhla pozornost inscenace Janáčkova Osudu Národního divadla moravskoslezského, kombinace Rachmaninovových oper Francesca da Rimini a Lakomý rytíř z libereckého Divadla F. X. Šaldy (obě 260. OPHH), rekonstrukce Monteverdiho Ariadny doplněné hudbou Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka v provedení Ensemblu Damian (84. OPHH) a novinka Časoplet Lukáše Sommera, kterou nastudoval soubor Opera Studio Praha (Opera Plus zde).

Festival Opera 2020 skončil 2. března a vzápětí, od 10. března, už kovidové restrikce kosily jednu premiéru za druhou. Operní soubory u nás mohly hrát kvůli vládním epidemickým zákazům vlastně pouze polovinu roku, 6 měsíců – v lednu a v únoru, s postupným rozšiřováním počtu diváků od června pro 500 lidí, pak během prázdnin, kdy ale naše stálé soubory mívají tradičně prázdniny také, a nakonec v září, než 5. října vláda vyhlásila zákaz koncertů a divadelních představení se zpěvem – a divadla i koncertní sály následně zavřela úplně. Z tehdy avizovaných dvou týdnů jsou tři měsíce a konec je stále v nedohlednu.

Zničující nejsou jen finanční ztráty, které uzavřením divadel vznikly – v případě stálých divadel jako příspěvkových organizací zřizovatelé dotují mzdy, ostatní náklady divadla hradí ze vstupného. Obrovské jsou existenční důsledky pro umělce – dirigenty, režiséry a hlavně pěvce, ale i další tisíce lidí, kteří v této oblasti pracují, od manažerů přes kulisáky po biletářky. Podstatné jsou dopady na diváky a na celou společnost a kvalitu života. Kulturní provoz je velmi křehký ekosystém – a nelze ho jen tak šmahem odsunout do kolonky (zbytných) „volnočasových aktivit“ jako něco nadbytečného, nepotřebného, neužitečného, zatěžujícího. Plošnost opatření vůči divadlům a koncertům klasické hudby i jejich publiku je paralyzující i přes všechny vládních kovidové programy – pro subjekty podnikající v oblasti kultury s kompenzací marně vynaložených nákladů a pro OSVČ v oblasti kultury s jednorázovou podporou a s podporou na tvůrčí a kreativní činnost.

Počty premiér

Důsledky karantén a zákazů se pochopitelně promítly do počtu operních premiér roku 2020. Běžně se jich koná k padesáti. Podílejí se na nich inscenace našich deseti stálých souborů a produkce mimo tuto síť v poměru 75 % ku 25 %. Počet premiér stálých divadel však loni klesl o víc než o polovinu na pouhých patnáct. Zejména prázdninového uvolnění ovšem s kuráží a bez finančního zázemí příspěvkových organizací se zřizovatelem intenzivně využily studiové i barokní soubory a hlavně festivaly, které uvádějí původní operní inscenace. Bilanci obohatily dokonce ještě větším počtem premiér než stálá divadla: šestnácti produkcemi.

Opravdu jim patří obdiv za jejich nasazení a odvahu, protože skutečně nevěděly dnů, ba dokonce ani hodin, jestli vláda nevyhlásí zákaz. Jak se to stalo během renomovaného mezinárodního festivalu Janáček Brno, který stihl zahájit novým nastudováním Janáčkova Osudu (288. OPHH), než i operativně upravenému plánu včetně už od jara odložené premiéry Řeckých pašijí Bohuslava Martinů zasadil definitivní ránu říjnový zákaz. Poslední koncert souboru Janáčkovy opery pro diváky, v jehož závěru zaznělo Libušino proroctví Bedřicha Smetany pouze s recitací za účasti dětí, vyjádřil vymknutou situaci s výstižností a symbolikou zdrcující a povznášející zároveň (291. OPHH).

Hledání „nouzových východů“
Mezi těch „šestnáct statečných“ patří nejen tradiční letní akce – Hudební festival Znojmo, letos s operní pantomimou Michaela Haydna Sen (280. OPHH), Barokní noc v Českém Krumlově, letos se serenatou Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hyména svatba šťastně zařízená (281. OPHH) a zde také nová produkce souboru Hofmusici – pasticcio Giulio Cesare in Egitto. Do bilance přispěl hlavně festival NODO, Ostravské dny nové opery – byť v posunutém termínu a ve zredukované podobě s pěti novinkami (286. OPHH). Z nich mě nejvíce zaujala česká premiéra jednoaktové opery Svatba Any Sokolović. Šestice ostravských zpěvaček, které jinak působí „pouze“ ve sboru ostravské opery, pod vedením Jurije Galatenka za „doprovodu“ podupávání, pískání na fujaru, tlukotu brček o kelímky nebo zvuků kapek vody dodala v režii Jiřího Nekvasila dávným rituálům předsvatební noci intenzitu střetu a propojení archetypálního zakořenění se soudobou punkově rebelskou reflexí.

Za koronavirového půstu a zrušení letošního Bayreuthu se nečekaným, ve výsledku však poněkud kontroverzním prázdninovým povyražením stal Weinviertelský festival v mikulovském amfiteátru (283. OPHH). Inscenace Bludného Holanďana a Tristana a Isoldy se skutečně světovými wagnerovskými sólisty na straně jedné, s obskurními improvizacemi na druhé i s nepřízní počasí ve zcela nezastřešeném prostoru pro účinkující i publikum vyžadovaly hodně tolerantní wagnerovské publikum, většinou rakouské, ochotné zaplatit – za cenu vstupenek, která takto seskládanému „gesamtkunstwerku“ neodpovídala.

Do rozhojnění operních aktivit se zapojily i studiové a alternativní soubory. Pět let své existence oslavilo undergroundové operní sdružení Run OpeRun dvěma produkcemi – na Dvořákovu Rusalku pod bývalým Stalinovým pomníkem na Letné přilákalo půl druhé tisícovky (282. OPHH) a Klystýrem no. 5 (287. OPHH) se pokusilo o neobvyklý operní kabaret se satirou na současné poměry. Druhým pokračováním plánované site-specific operní trilogie Hra o Malinu o sobě dalo vědět brněnské uskupení Hausopera sdružené kolem Josefa Škarky (265. OPHH).

Různá flexibilita kamenných divadel
Kamenná divadla s operními soubory se dokázala zorientovat v nečekaných podmínkách s různou mírou rychlosti a flexibility. K nejčilejším patřily soubory, které o prázdninách nečekaly, začaly hrát už v srpnu a se třemi premiérami byly nejpilnější: Janáčkova opera v Brně s novinkou Marko Ivanoviće Monument (267. OPHH), dětskou operou Evžena Zámečníka Ferda Mravenec a Janáčkovým Osudem (288. OPHH). V Plzni stihli odehrát Bizetovu Carmen (263. OPHH), Smetanovu Prodanou nevěstu (283. OPHH) i Monteverdiho Korunovaci Poppey (290. OPHH) a v Liberci Mozartova Dona Giovanniho (267. OPHH), Bizetovy Lovce perel (285. OPHH) a vskutku na poslední chvíli Jakobína (290. OPHH). Po dvou premiérách uvedli v Ostravě (Salieriho Škola žárlivých – 267. OPHH a Verdiho Nabucco – 289. OPHH) a v Budějovicích (Verdiho Nabucco – 264. OPHH a Tajemství). V Opavě odehráli Mozartovu Figarovu svatbu (267. OPHH), v Ústí alespoň veřejnou generálku Tristana a Isoldy, pouze v Olomouci nic. S takovou činorodostí mimopražských divadel ostře kontrastuje hibernace naší první scény: Národní divadlo uvedlo jedinou operní premiéru – Pucciniho Turandot (262. OPHH) a Státní opera pouho pouhou napodruhé obnovenou Pucciniho Toscu (289. OPHH).

A můžeme jen doufat, že divadla budou moci uskutečnit své ohlášené plány. Mnohé vyvolávaly velké očekávání – už zmíněné Řecké pašije i díky inscenačnímu týmu dirigenta Tomáše Netopila a režiséra Jiřího Hermana, dramaturgicky zajímavé tituly Korngoldovo Mrtvé město a Glassův Proces v Ostravě, v Opavě Fibichova Hedy, v Praze Weinbergerův Švanda dudák a Szymanowského Král Roger.

Bylo zlé i k něčemu dobré?
Lidová moudrost říká, že „všechno zlé je k něčemu dobré“. Pokud se pokusíme hledat i něco pozitivního, co uzavření divadel přineslo, pak je to především odvaha a schopnost improvizace, kdy svou životaschopnost prokázaly hlavně festivaly, studiové soubory, ale i některá kamenná divadla.

Krize také otevřela archivy prestižních zahraničních operních divadel, které zpřístupňovaly na internetu záznamy svých starších inscenací. Metropolitní opera, Vídeňská státní opera, Mariinské divadlo, Bavorská státní opera, Curych, Aix-en-Provence… Ta nabídka byla hlavně na jaře tak obrovská, že operní fanoušek mohl sedět u internetu od rána do večera a od večera do rána a stejně by nestihl plejádu inscenací s těmi nejlepšími operními sólisty, dirigenty a zajímavými režiséry zdolat. A mohlo nás těšit, že mezi nimi byla i řada našich sólistů – Adam Plachetka, Pavel Černoch, Simona Šaturová – a spousta oper našich skladatelů – Janáčka, Dvořáka, ale i Bedřicha Smetany. Právě jeho Prodaná nevěsta z Garsingtonského festivalu přenesená do komunity anglického maloměsta byla tak nápaditá, vtipně rozehraná a perfektně typově obsazená, že to pro mě byla jedna z nejlepších Prodanek, jaké jsem dosud viděla (268. OPHH).

To nejlepší navzdory koronaviru
Samozřejmě oceňuji, že operní život v sevření bezvýchodných zákazů nezanikl zcela. Ovšem nestandardní podmínky, za nichž inscenace po první vlně pandemie vznikaly, nemohou být „generální omluvou“, že všechno, co se podařilo navzdory koronaviru vykřesat, bylo té nejlepší kvality.

Z nových produkcí roku 2020 tak z hlediska „normálních“ kritérií hodnocení za inscenaci roku vedle již zmíněné Svatby Any Sokolović na festivalu Ostravské dny nové opery vybírám Mozartovu Figarovu svatbu v Opavě (267. OPHH). Ačkoli tento náš operní soubor je nejmenší a musí obsáhnout celé stylové spektrum repertoáru, dirigent Vojtěch Spurný i v takových podmínkách znovu strhl celý ansámbl i orchestr svým životadárným (a tolerantním) pojetím historicky poučené interpretace.

Režisérka Jana Pletichová Andělová na ni neroubovala umanutě křivolaké aktualizační konstrukce, ale rozehrála ji jako báječnou komedii založenou na mezilidských vztazích s vtipným domýšlením point a skvěle vybranými sólisty. Zejména Lukáš Zeman mohl v této inscenaci vedle muzikality a technicky velmi dobře vedeného barytonu uplatnit své bohaté zkušenosti s historicky poučenou interpretací. Hraběte Almavivu rozehrál jako žárlivého rozzuřeného pruďase i záletného proutníka se spoustou levobočků, který si ani při závěrečném pokání vůči podváděné choti neodpustí zájem o pozadí Zuzanky – rázné a rozkošné zároveň v podání Evy Benett. Inscenaci podpořili i další – Markéta Böhmová vystihla Hraběnku s vtipem ne jako bolestínsky ufňukanou klamanou manželku, ale jako rozhodnou sebevědomou ženu. Neobvyklé bylo obsazení Cherubína kontratenoristou – Lukáš Pelka toho využil hlavně herecky a Cherubínovým milostným eskapádám dopřál plnou chlapeckou razanci. Zcela oprávněně získala opavská Figarova svatba nejvíce operních nominací cen Thálie.